Autorem této jedné z nejstarších fotografií zachované ve sbírce Regionálního muzea a galerie v Jičíně je jičínský fotograf Hugo Tichý. Snímek se stal součástí muzejní sbírky pozitivů a negativů až v 80. letech 20. století a je pořízený z rozcestí silnic Jičín – Mladá Boleslav a Jičín - Sobotka za rybníkem Kníže.  

Původní postavení pomníku bylo po levé straně sobotecké silnice (směr ven z města) v kruhu košatých lip. Na levé straně je patrné silniční mýto a uprostřed mezi stromy se vypíná pomník rakouských a saských vojínů padlých v roce 1866 v prusko–rakouské bitvě u Jičína. Obelisk byl vysvěcen 29. června 1867 děkanem Šturmou a z pískovce jej zhotovil hořický sochař Josef Jiříček. V pozadí, vlevo od pomníku, je vidět ještě rozestavěná budova reálky, která byla slavnostně vysvěcena 13. října 1867. V den bitvy u Jičína, v noci z 29. 6. na 30. 6. 1866, se na lešení budoucí reálky skrývali saští vojáci, kteří stříleli na první pruské vojáky vstupující do města.

Tento první pomník postavilo jičínské občanstvo z dobrovolných příspěvků již v roce 1867 na místě srážky u rybníka Kníže, poblíž rozcestí silnic turnovské a sobotecké. Jedná se o mohutný, 7 metrů vysoký obelisk z hořického pískovce, provedením velmi podobný Štrauchovu pomníku na Čeřovce. Má tvar trojbokého, komolého jehlanu, rozčleněného dvojím římsovým na tři nestejné části.
V září 1933 připravil Ing. arch. Čeněk Musil plány na nové úpravy křižovatky za rybníkem a přemístění památníku bitvy z roku 1866 v Jičíně. K přemístění na špičku ulic Na Vrchách a Na Tobolce došlo až v roce 1939.

Tomuto památníku, ale i řadě dalším památným místům na jičínském bojišti z roku 1866 se bude věnovat výstava s názvem Hospodářské a sociální důsledky bitvy u Jičína, která představí situaci města v době bitvy a především po jejím skončení, kdy na čas pruské vojsko obsadilo město. Výstava bude umístěna ve výstavní chodbě jičínského muzea od 7. 5. do 12. 6. 2016.

Hana Fajstauerová

V prvním sále stálé expozice věnované archeologickým nálezům Jičínska můžeme objevit také tři železné kosy připsané k obci Žeretice. Na přelomu minulého a letošního roku byla vyrobena kopie jedné z kos pro výuku školáků během muzejních programů.

Ke třem kosám se bohužel nedochovalo mnoho informací. Do jičínského muzea byly získány před rokem 1965, kdyby byly zapsány Zoltánem Drenkem, prvním školeným archeologem v jičínském muzeu, který zde působil v letech 1964 – 1966. Rok před zapsáním předmětů byly kosy konzervovány v Severočeském muzeu v Liberci. Označené jsou inventárními čísly 693 – 695. Kosy jsou datovány do doby laténské a připsány jsou k obci Žeretice, jak bylo zmíněno výše. Kosa s inventárním číslem 694 je nejdelší a dosahuje 340 mm. Zbylé dvě pak mají délkový rozměr 330 mm (inv. č. 693) a 265 mm (inv. č. 695). Všechny tři jsou mírně ohnuté.

Malé dějiny srpu a kosy

Potřeba sklízení rostlin se jistě objevuje již od paleolitu. I když některé milné představy v nás budí dojem, že se lovci starší doby kamenné živili pouze masem ulovených zvířat, není tomu tak. Významnou roli v jejich jídelníčku hrál také sběr. Využívány byly tak i různé divoké trávy, které mohly být řezány za pomocí silicitových čepelek či prvních srpů. Však k největšímu rozkvětu dochází samozřejmě s příchodem obilovin a zemědělství. První srpy byly pravděpodobně složené z parohové či dřevěné rukojeti a srpových čepelek, které byly do rukojeti zasazeny. Srpové čepelky je velice dobře poznat díky obilnému lesku na jejich povrchu, který způsobují šťávy obilovin. V eneolitu se objevují také žací nože vyrobené z jednoho kusu kamene. S nástupem bronzu jsou kamenné čepelky nahrazovány. Bronzové srpy měly různou podobu a velikost. Na jejich koncích se někdy objevují řapy či trnové výběžky. Až s mladší dobou železnou, tedy laténem, se objevují první kosy. Ty však byly pravděpodobně využívány pouze pro účel sekání sena, kdy obilné klasy byly stále sklízeny pomocí srpů, aby se co nejvíce zamezilo vypadání zralého zrna.

Dar bohům?

Z pohledu archeologie je zajímavé, že jsou zapsány tři kosy k stejné lokalitě a ve stejnou dobu. Je možné předpokládat, že byly nalezené pospolu na jednom místě, avšak bez přesných údajů to není možné tvrdit jistě. Jednou z možných interpretací nálezů je, že se jednalo o tzv. depot. Ten mohl být do země zakopán jako dar bohům, či zde mohlo jít o uschování hodnotné železné suroviny v podobě kos.
Kopie kos

Na přelomu minulého a tohoto roku byla vyrobena kopie nejdelší z kos, tedy té s inventárním číslem 694, a to z grantu, které jičínské muzeum získalo od Ministerstva kultury. Pro muzejní výukový program bylo vytipováno hned několik předmětů z archeologické sbírky. Dětem se tak během návštěv muzea dostávají do rukou přesné repliky artefaktů, které jinak mohou pouze sledovat za sklem vitríny.

Martina Pajerová

Vlastislav Hofman je na poli výtvarného umění velmi výraznou osobností pozoruhodnou zejména díky svému širokému tvůrčímu záběru. Jako architekt, urbanista, teoretik architektury, ale také designér, malíř, grafik a scénický výtvarník se nesmazatelně zapsal do uměleckého vývoje první poloviny 20. století. Rozsáhlé Hofmanovo dílo je ve sbírkách Regionálního muzea a galerie v Jičíně zastoupeno několika obrazy krajiny a scénografickými návrhy.

Vlastislav Hofman se narodil jako syn obuvníka Františka Hofmana 6. února 1884 v Jičíně. Po maturitě na vyšší jičínské reálce a neúspěšném pokusu o složení přijímacích zkoušek na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze pokračoval ve studiu oboru pozemní stavitelství a architektura na Českém vysokém učení technickém, kde byli jeho profesory Josef Fanta, Josef Schulz, Jan Koula i Adolf Liebscher. V několika letech následujících po absolutoriu již Hofman vytvářel architektonické projekty, byl u zrodu družstva Artěl a stal se členem Klubu Za starou Prahu nebo Skupiny výtvarných umělců.

V období krátce před začátkem první světové války a následně v prvních letech doby meziválečné patřil Hofman společně s Josefem Gočárem, Josefem Chocholem a Pavlem Janákem k architektům tvořícím v duchu kubismu. Tato čtveřice však aplikovala kubistické prvky nejen do svých architektonických projektů, nýbrž také v oblasti užitého umění, a to zejména v návrzích nábytku. Hofmanova invenční designérská práce byla v hojné míře uplatňována v družstvu Artěl, kde však zasahovala nejenom do oboru nábytkářství, ale také do výroby předmětů ze skla či keramiky.

Hofman jako malíř

Malířský projev Vlastislava Hofmana obsahoval od počátku, tedy desátých let 20. století, dva póly. Byly jimi snaha o uchopení a ztvárnění skutečnosti, jež se projevovala zejména v tématu krajiny, a ztělesňování jakýchsi osobních představ, pro což mu naopak sloužila figurální tématika. Hofmanovo dílo je pevně spjato s šestiletým trváním avantgardní skupiny mladých umělců Tvrdošíjní, jejíž jádro tvořili Josef Čapek, Václav Špála, Jan Zrzavý, Rudolf Kremlička, Otakar Marvánek a právě Vlastislav Hofman. Tito autoři prosazovali nové moderní ideje i svobodu rozmanitých vyjádření, což zapříčinilo ambivalenci programu skupiny, jež se pohybovala mezi doznívajícím kubismem a neoklasicismem. Ačkoli Hofman představoval svá díla na všech skupinových výstavách, chtěl se zároveň vůči ní a svému členství vymezit. Zásadní tak pro jeho obrazy, ale také grafiky, byla především duchovní stránka. Velký zlom nastal na přelomu 20. a 30. let, kdy v jeho klidnějším malířském projevu převážila technika pastelu a zobrazování krajinných scenérií. Malířské práci prováděné výhradně v plenéru se již věnoval pouze ve volných chvílích trávených například v krajině jižních Čech, Moravy, rodného Jičínska nebo Českomoravské vrchoviny, ale též Itálie, Francie, Řecka a dalších míst.

Pro ilustraci uveďme jedno z Hofmanových děl ve sbírkách jičínského muzea, vesměs datovaných do období 30. a 40. let 20. století. Obraz z roku 1940 provedený pastelem na lepence s názvem Před bouří, který byl získán od Obecní spořitelny a záložny v Jičíně 14. listopadu 1950, zachycuje náladu krajiny určované klikatící se cestou mezi poli před blížící se bouří.

Ze všech svých uměleckých aktivit získal Vlastislav Hofman největší uznání za svou scénografickou práci, díky které je právem považován za zakladatele moderního jevištního výtvarnictví, jež nahradilo ploché kulisy trojrozměrnou scénou tvořící s novým dynamičtějším způsobem nasvícení jeden celek.

Bc. Gabriela Petrová

V roce 2006 byla do Regionálního muzea a galerie v Jičíně předána pozůstalost Bohuslava Špačka z Vysokého Veselí. Součásti souboru je materiál týkající se rodáků Veselí a okolí. Mezi nimi figuruje i MUDr. Miloslav Seeman, DrSc., který se zde narodil 15. února 1892. Prof. Seeman je autorem uznávané teorie o extrapyramidovém původu koktavosti a vypracoval systém komplexní léčby tohoto onemocnění, stal se zakladatelem oboru foniatrie v tehdejším Československu. Organizačně stál také při vzniku mezinárodní organizace pro logopedii a foniatrii (IALP), zasloužil se též o založení mezinárodního odborného časopisu Folia Phoniatrica, který začal vycházet v roce 1947 v Basileji.

Z jeho díla uveďme: O lidském hlasu (1. vyd. 1953), Poruchy dětské řeči (1. vyd. 1955) ad. V roce 1975 byl prof. Seeman jmenován čestným občanem Vysokého Veselí.

Prof. MUDr. Miloslav Seeman, DrSc. zemřel dne 11. února 1975 v Praze. V roce 2012 uspořádala Foniatrická klinika 1. LF UK a VFN v Praze k 120. výročí jeho narození odborné sympozium Seemanův den.

Dalším rodákem a také lékařem byl univerzitní profesor MUDr. Jan Deyl. Narodil se ve Vysokém Veselí 24. června 1855. Po absolvování jičínského gymnázia studoval lékařskou fakultu v Praze a Vídni, promován na doktora medicíny byl 16. července 1880.

V letech 1883 – 1887 působil jako asistent na oční klinice u prof. Josefa Schöbla. Účastnil se mnoha stáží v Evropě (Berlín, Paříž ad.), po návratu pak založil ordinaci pro oční nemoci při české poliklinice. Roku 1893 byl jmenován mimořádným profesorem, v roce 1902 pak řádným profesorem očního lékařství a zároveň přednostou oční kliniky Univerzity Karlovy a očního oddělení ve všeobecné nemocnici.

V roce 1909 patřil mezi zakladatele Zemského spolku pro výchovu a opatřování slepých. Tomuto spolku také předsedal a zasloužil se o otevření Deylovy výchovny pro slepé (1910) v Praze na Malé Straně. Instituce několikrát měnila název, od roku 1960 existovala jako Střední hudební škola internátní a Odborná ladičská škola internátní, od roku 2006 nese název Konzervatoř Jana Deyla a střední škola pro zrakově postižené.

Jan Deyl byl rovněž předsedou Klárova ústavu pro slepé a místopředsedou Spolku pro slepecký tisk. Za 1. světové války byl spoluzakladatelem organizace České srdce. Z jeho samostatných prací uveďme: O tupozrakosti alkoholové a tabákové (1891), O ochraně oka (1901), Návod pro ošetřovatele válečných poranění očních (1914) ad.

MUDr. Jan Deyl zemřel 16. února 1924 v Praze. Pohřebního obřadu, který se konal v panteonu Národního muzea dne 20. února, se zúčastnila řada známých osobností. Rakev s ostatky byla poté převezena vlakem do Vysokého Veselí, kde byla uložena do rodinné hrobky.

Jana Kořínková