3

Při výstavbě komunikací a inženýrských sítí pro výstavbu rodinných a bytových domů na ploše bývalých kasáren v Jičíně bylo archeologicky prozkoumáno hned několik komponent z jeho bohaté historie. Na severozápadním svahu vrchu Čeřovka byly zachyceny sídlištní aktivity prvních zemědělců, konkrétně kůlové, odpadní a další jámy lidu kultury s lineární keramikou. Tato sídlištní komponenta by mohla mít prostorový i časový vztah k areálu stejné kultury, které je nyní zkoumáno při stavbě Pavilonu A v Oblastní nemocnici Jičín. Při pokládce nové kanalizace mezi rybníkem Šibeňák a ulicí Revoluční pak bylo objeveno doposud neznámé sídliště, které lze zatím předběžně, kvůli poměrné absenci keramických nálezů, datovat pouze do období zemědělského pravěku. Bylo zachyceno několik pozůstatků nadzemních dřevěných konstrukcí ve formě kůlových jamek, zásobní jámy a relikty dvou kupolovitých pecí. Nálezy se zatím laboratorně zpracovávají, brzy tak snad bude možné říci o stáří tohoto sídliště více.

5Nejzásadnějším nálezem ovšem byl nález několika kamenných konstrukcí rozkládajících se pod bývalým zámkem Čeřovka. Byla zachycena obvodová zeď okrasných zahrad, které byly vystaveny spolu se zámkem roku 1650, kdy zahrady na Čeřovce postoupil Albrecht z Valdštejna nově založené jezuitské koleji v Jičíně. Toto kamenné oplocení zahrady bylo zbouráno kolem roku 1850 při přeměně zámku na zahradní restauraci. Pod touto zdí byla dále odkryta tarasní zeď, pravděpodobně přináležející zeleninovým zahrádkám, jak je vidíme na plánu z roku 1795, a k této zdi byla později přiložena další stavba, ze které se nám zachovala část interiéru včetně báze a podezdívky kachlových kamen. Právě přítomnost otopného zařízení napovídá, že se mohlo jednat o stavbu určenou ke konzervování ovoce sušením. Sušení ovoce umožnilo jeho uchování přes zimu a od 17. století dosáhlo v Čechách značného rozšíření. Sušárny se obvykle stavěly v zahradách či sadech v dostatečné vzdálenosti od obytných budov, čemuž odpovídá i poloha námi zkoumaného objektu. Zdokumentovaná sušárna na Čeřovce fungovala tzv. bezdýmovou formou, kdy byla kamna obsluhovaná obslužnou chodbičkou zvenčí a ovoce tím pádem schnulo v čistém a teplém prostředí. Nenačichlo tak kouřem a bylo tudíž chutnější. Topit se muselo průběžně i přes noc a opatrně udržovat stálou teplotu optimální k tomu, aby se ovoce nespálilo, či aby ve spodních patrech lísek zase na druhou stranu nezplesnivělo. Lísky byly dřevěné skříňové police velké i přes 2 metry, kam se dalo nasypat přes 100 kg ovoce, které na nich schnulo 3 a více dní v závislosti na tom, zda bylo vcelku nebo nakrájené. Dle dostupných historických plánů lze usuzovat, že k výstavbě došlo někdy po roce 1795 a stejně jako oplocení horních zahrad, byla sušárna zbořena v polovině 19. století. Z interiéru sušárny byla odebraná řada vzorků pro environmentální analýzy, pravděpodobně se tedy dozvíme i skladbu ovoce, které se zde konzervovalo.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                         Jiří Unger

svicenMohlo by se zdát, že všechny předměty v muzejních sbírkách jsou přesně určené, ale zdaleka tomu tak není. Nikdo neznáme všechno, a ne vždy pomůže odborná literatura. Ve sbírkách jičínského muzea jsou uloženy dva velmi zvláštní předměty, jejichž specifický tvar i výzdoba nastolují otázku, zda se skutečně jedná o hřbitovní svítilny, jak zní původní určení v muzejní evidenci s datací do 2. poloviny 19. století. Netradiční věžovitý tvar, použití symbolu srdce nad stylizovaným šestiramenným kolem v prořezávaných stěnách i otvor pro svíčku ve vrcholu působí v našem prostředí poněkud cizorodě. V dostupné odborné literatuře se tento typ svícnu neuvádí. Pátrání po jejich původu však přineslo své ovoce na internetu.

Jedná se o svícny, které jsou typické pro severskou a německou oblast, tedy germánskou kulturu, kde jsou označované jako Julleuchter (vánoční svícen) nebo také Turmleuchter (věžový svícen). Název byl vytvořen zřejmě až na konci 19. století, nebo na počátku století 20. Jejich historie podle některých zdrojů sahá do 16. století, ale severští národní obrozenci a také romantičtí novopohané 19. století jim přisoudili mnohem starší kořeny, odkazující k předkřesťanské době, kde měly představovat kultovní objekty při oslavách zimního slunovratu, svátku Jule. Odtud tedy Julleuchter. První zmínka se ale objevila až v roce 1888, kdy byl v časopise švédského literárního klubu Runa (založený J. A. Strindbergem) popsán nález svícnu tohoto typu v tamní oblasti Halland, který byl datován do 16. století, tedy do doby, kdy bylo ve Skandinávii rozšířeno používání svíček v domácnostech. Do 16. století, ale i v mladší době byly svíčky luxusním zbožím využívaným ojediněle, a to v kostelích, posléze i v bohatších domácnostech. Podobné archeologické nálezy jsou uloženy také ve sbírkách norských a dánských muzeí.

Vlivem novopohanského prosazování vánočního svícnu jako symbolu slunovratu sehrál svou roli v období nástupu nacizmu a během období Třetí říše v Německu. Nemalou měrou se o to zasloužil také historik Herman Wirth, působící v Nizozemí a Německu, který byl znalcem starověkých náboženství a symbolů, prosazovatelem starobylosti nordické rasy a nacionálním socialistou, který stál u zrodu SS. Zřejmě dopomohl k popularizaci vánočního svícnu v Německu. Jeho symbolika byla upravena pro potřeby nacistické ideologie. K popularizaci přispělo také vydání německého překladu výše zmíněného švédského článku v roce 1933. Od roku 1936 do roku 1945 tak vzniklo velké množství vánočních svícnů Julleuchter, které sloužily k propagaci ideologie SS.

Při bližším prozkoumání obou svícnů z jičínských sbírek skutečně nalezneme na jedné základně nohy dvě specificky stylizovaná písmena S (propletené Sig runy) odkazující k této temné minulosti.

Vánoční svícny z nacistické éry jsou keramické, neglazované, uvnitř duté, s kruhovým otvorem v základně, připomínající tvarem věž, na vrcholu s otvorem pro jednu svíčku. Kvalitou se velmi liší. Některé jsou vyrobené z plaveného jílu s různými příměsemi kamínků, ty nejkvalitnější pak z kameniny s kvalitním výpalem. Vyráběny byly litím polotovaru do formy, následně ručně začištěny a vypalovány. Na všech čtyřech stranách jsou zdobené symboly vycházejícími ze starogermánských run. Kolo odkazuje na runu Hagalaz, která symbolizuje krupobití (přírodní i krupobití střel v boji) a představuje vždy zásadní zvrat v životě a neštěstí. Srdce pak odkazuje k obnově života, představovat má domov a rodinný krb. Oba symboly společně měly v rámci nacistické ideologie vyjadřovat znovuobrození, mír, vítězství a nikdy neumírající sluneční světlo. Svícen měl být používán pro různé rodinné oslavy a svátky, ale především v době před zimním slunovratem a o svátku Julfest (severský svátek, který měl v době 2. světové války nahradit křesťanské Vánoce v Třetí říši, a byl slaven po dobu 12 dnů kolem slunovratu 21. prosince). Do slunovratu byla svíčka umístěna uvnitř svícnu, každý den se zapalovala jedna nová, a díky prolamovaným stěnám rozehrávala na zdech hru světla a stínu. V den slunovratu pak měla být přemístěna na vrchol svícnu, jako symbol nového slunce.

S výrobou těchto svícnů je spojena porcelánka v německém Allachu, kde je začali vyrábět v roce 1936 a zejména pak jeho pobočka v koncentračním táboře v Dachau, kam se výroba přesunula v roce 1937 pro značnou vytíženost allašského provozu a kde k výrobě byli nuceni místní vězni. Svícny byly také unikátní v tom, že byly věnovány členům, důstojníkům a příznivcům SS jako vyznamenání a měly být součástí domácích svatyní. Kromě toho dostávali držitelé těchto svícnů speciální krabičku se svíčkou a připojeným dopisem od Heinricha Himmlera.

Po konci 2. světové války a pádu Třetí říše byl provoz v Allachu i jeho pobočkách uzavřen a nikdy nebyl znovu obnoven. Jeho výrobky mají téměř shodné rozměry pohybující se kolem 222 mm na výšku a 111 mm na šířku. Čemuž odpovídají také oba svícny z našich sbírek s rozměry 225 mm a 223 mm výšky a 105 mm a 113 mm šířky. U obou svícnů je patrná jiná kvalita materiálu, jeho propracování i výpalu. Jeden je vyroben z jemné hlíny bez hrubších příměsí, s kvalitnějším výpalem a dekor je výraznější, zatímco u druhého svícnu byla použita méně kvalitní hlína s hrubší strukturou, dekor je nevýrazný, začištění není dostatečné a výpal není tak kvalitní. Oba nesou na nožce základny propletené runy Sig.

Tato vtlačená nebo rytá značka (značka germánské čistoty) má představovat známku kvality výrobku vyrobeného podle výtvarných návrhů a standardů SS. Pod runami se objevovalo ještě značení závodu, ve kterém byl svícen vyroben, ale nemusí to být pravidlem. Oba svícny z našich sbírek další označení nemají. Velmi ceněné jsou svícny značené velkým písmenem B s runami, což odkazovalo na výrobu v Sudetech na území okupovaného Československa, kde B je zkratkou Bohemia. Jednalo se o několik závodů v okolí Karlových Varů (např. Sedlec a Merklín) a vznikaly na zakázku pro příslušníky SS působící na území Protektorátu v letech 1938–1945. Do dnešní doby mají tyto předměty velkou sběratelskou hodnotu, i když po válce začalo vznikat mnoho kopií.

I přesto lze předpokládat, že oba svícny z jičínské sbírky patří k originálům z období 2. světové války. Po válce se oba svícny zřejmě dostaly do prostředí, kde o jejich původním účelu neměl nikdo povědomí a mohly tak získat novou funkci bez zatížení nacistickou mytologií a ideologií. Svícny však nebyly zřejmě příliš využívané ani původním majitelem, protože uvnitř nenesou žádné stopy očazení. Jeden z nich však nese hojné stopy vosku na povrchu, takže byl využívaný jako zajímavý a v našem prostředí netradiční svícen.

                                                                                                                                Hana Macháčková

V minulém roce Regionální muzeum a galerie v Jičíně zažádalo o dotaci Ministerstva kultury ČR Integrovaný systém ochrany movitého kulturního dědictví – Preventivní ochrana před nepříznivými vlivy okolí na restaurování regionálního periodika Krakonoš. Konkrétně se jednalo o šest svazků, které byly z celého souboru nejvíce zasažené a zároveň se jednalo o jedny z nejstarších ročníků tohoto periodika.

Regionální periodikum Krakonoš začalo vycházet v roce 1872 a jeho zakladatelem a vydavatelem byl A. Čapek, který noviny vydával do roku 1875. Poté bylo vydávání Krakonoše ukončeno. Krakonoš začal opět vycházet v roce 1879 a tentokrát se jeho vydávání ujal Ladislav Sehnal, jenž byl i jeho redaktorem a od roku 1881 i tiskařem. Od poloviny roku 1896 do roku 1907 byl majitelem, vydavatelem, redaktorem i tiskařem B. Outrata a poté v letech 1908–1914 Karel Hylský. V době první světové války se Krakonoš odmlčel a znovu byl obnoven v roce 1918 K. Hylským. V roce 1919 se jeho vydavatelem a redaktorem stal J. Madlafousek. Krakonoš vycházel až do roku 1941.

Pro restaurování jsme vybrali svazky vykazující nejhorší fyzický stav, kdy byla zásadně poškozena jak vazba, tak i vnitřní blok, ze kterého vypadávaly jednotlivé listy i celé složky. Restaurování se ujal Mgr. BcA. Radomír Slovik, s nímž jičínské muzeum dlouhodobě spolupracuje.

Před samotným restaurováním došlo k průzkumu fyzického stavu a míry poškození. Měření pH papíru průměrně ukázalo hodnotu 4,4 stupně. Tato nízká hodnota ukazuje na nízkou kvalitu vstupní suroviny při výrobě papíru a probíhající kyselou hydrolýzu (zežloutnutí a zkřehnutí papíru, vysoká kyselost). Následně došlo k oddělení knižní vazby od bloku, k rozebrání bloku a jeho mechanickému čištění. Dále proběhlo mokré čištění papíru a jeho neutralizace. Po procesu odkyselení byla při kontrolním měření pH papíru zjištěna hodnota pH papíru 6,7, což je hodnota dostačující k zajištění bezpečného uložení dokumentů. Další fází restaurování bylo dokližování papíru a doplnění ztrát papírové podložky pomocí japonského papíru. Zrestaurované dvoulisty pak byly sestaveny do původních složek a sešity podle původního schématu. Propojení vazby s blokem bylo zajištěno podlepením přídeští předsádky na vnitřní stranu desky vazby za pomoci pšeničného škrobu.

Zrestaurované svazky periodika Krakonoš tak mohou být bezpečně uloženy v depozitáři jičínského muzea a dále sloužit jak pro extérní badatele, tak i pro odborné zaměstnance muzea. V dalších letech se chystáme nechat zrestaurovat další ročníky tohoto cenného regionálního periodika.

                                                                                                                     Gabriela Brokešová

V souvislosti s rekonstrukcí někdejší tvrze č. p. 1 v Samšině probíhá na místě takřka po celý letošní rok s přestávkami záchranný archeologický výzkum pod patronací Regionálního muzea a galerie v Jičíně. Jádrem obce Samšina, která se poprvé připomíná r. 1352, je kostel sv. Václava položený v horní části nad okolní terén vyvýšené ostrožny. Tvrz zaujala místo cca 70 m jižně od kostela.

11První zmínka o tvrzi se váže k Janovi či Ješkovi ze Samšiny z roku 1359–1361, v průběhu 14 a počátku 15. st. se na tvrzi vystřídalo více majitelů, poté se písemné prameny o Samšině odmlčují až do r. 1505, kdy se dozvídáme, že Hanuš ze Samšiny vypravil do války proti Šlikům vůz a čtyři pěší bojovníky. Z dalších pánů na tvrzi uveďme alespoň Abrahama Gerštorfova z Malšvic, který je se ženou Annou pohřben v samšinském kostele, nakrátko tvrz později získal i Albrecht z Valdštejna. V pohnutých letech třicetileté války, byla Samšina mezi léty 1631 až 1648 několikrát vypleněna při vpádech švédských posádek z Hrubé Skály a Grabštejna. V roce 1643 je tak tvrz a statek v Samšině „velmi zruinirovaný“ prodán Fridrichovi Karlu Hubkovi z Hennerstorfu, který se snažil tvrz opravit a samšinskému kostelu věnoval velký zvon. Později se na Samšině objevuje Jindřich Leveneur, rytíř von Grünwall, který byl císařským tajným radou, soudcem a který se vyznamenal v bitvách s Turky u Harkáně, Ostřihomi a Moháče, odkud dokonce přivedl na Samšinu tři zajaté Turky. Ještě před rytířovou smrtí přechází tvrz roku 1709 do majetku hraběte Františka Josefa Šlika z Holiče. Ten roku 1739 odevzdal faráři k obývání tvrz „na polo pobořenou“ a následujícího roku je zde zřízena fara. Při přestavbě na faru víme, že bylo sneseno zchátralé první patro a zůstala tak jen přízemní obdélníková budova, krytá valbovou střechou. Z původní tvrze tak měly být dochovány pouze tři valené klenuté sklepy a část obvodového zdiva s renesančním vstupním portálem. Fara zde fungovala do roku 1950 a poté byla až do roku 2004 využívána jako JZD.
Tolik velice v krátkosti o tom, co bylo obecně známo o vývoji samšinské tvrze. Před zahájením rekonstrukce zde tak byla k vidění jen obdélníková budova s přízemím o 8 místnostech, vstupem na půdu a vstupem do 3 sklepů situovaných pod západní polovinou budovy. Na to, že zde měla stávat velká kamenná tvrz s mnoha místnostmi, tak kromě zmíněných sklepů, kde byly druhotně použity pozdně gotické vstupní portály, nejprve nic přímo neukazovalo (viz obr. č. 1).

Díky přístupu nového majitele proběhl na začátku letošního roku nejprve stavebně-historický průzkum, který dodal další podstatné informace o možné původní podobě tvrze. Ten identifikoval, že nejstarší dochované části přízemí pocházejí s největší pravděpodobností z poslední čtvrtiny 16. století. Dendrochronologický průzkum pak ukázal na data 1575–1597 u dubových trámů do dnešního podkroví, které byly ale pravděpodobně druhotně použity ze starší fáze tvrze. Důležité informace byly získány z farní knihy, která byla sepsaná po finální stavební úpravě tvrze na faru v roce 1827 a která uvádí podstatné informace o nedochovaných částech tvrze. Dále se v knize o tvrzi ještě v průběhu 18. století hovoří jako o „starém rytířském hradu“.

21Archeologický výzkum zatím přináší stále nové poznatky o možných stavebních fázích tvrze. Nejprve při odtěžování zásypů v místnostech za hlavním vchodem byly v hloubce 2,5 m identifikovány znovu objevené suterénní prostory tvrze s dochovaným vstupním portálem do východní části tvrze a sklepů v západní části, okno do jižního průčelí a topeniště na způsob černé kuchyně či krbu (viz obr. č. 2). Byla zde identifikována pochozí úroveň z horizontu 14 a 15. století, tedy z doby, která spadá do nejstarších písemných zmínek o existenci tvrze. Dále zde byla odkryta jáma s dřevěným roubením vymazaným jílem, která pravděpodobně sloužila jako chladící zařízení, prameny hovoří i o tom, že se v této místnosti vařilo pivo.

41Sondy položené vně tvrze zjistily mnoho kamenných konstrukcí včetně neznámého sklepa s valenou klenbou, který byl propojen s již známými sklepy pod tvrzí, dále byly nalezeny relikty jak východního, tak i západního křídla tvrze, a i požárové horizonty, které můžeme předběžně vztáhnout k období Třicetileté války, kdy byla tvrz několikrát vypleněna (viz obr. č. 4). Největší překvapení ovšem přinesla sonda na západní straně tvrze, kde nad hranou svahu padajícího strmě k potoku Žehrovka, byly identifikovány dvě fáze valového opevnění dřevohlinité konstrukce, které dle doprovodného materiálu spadá do vrcholného 13. století. Tato fortifikační linie je tak skoro o 100 let starší, než jsou první zmínky o Samšině jako takové.51

Je zřetelné, že více než 700 let historie tvrze v Samšině se do její hmoty a okolního terénu výrazně propsalo. Vidíme zde tak mnoho různých kamenných konstrukcí, o kterých z velké části nemáme žádné informace z písemných pramenů. Tvrz tedy měla podstatně dynamičtější vývoj, než jsme předpokládali. Archeologický výzkum ještě není ukončen a je evidentní, že mnoho otázek o podobě a fungování tvrze tak stále ještě čeká na vyřešení. O dalších výsledcích bude naše muzeum určitě v příštím roce dále informovat.

                                                                                                                                              Jiří Unger

V únoru letošního roku skončil záchranný archeologický výzkum na hřbitově u kostela sv. Mikuláše na Masarykově náměstí v Nové Pace, který zdokumentoval na 230 lidských pohřbů. Nejstarší písemná zmínka o kostele sv. Mikuláše pochází z r. 1357, kdy již lze odůvodněně předpokládat existenci hřbitova, a pohřbívání zemřelých zde bylo ukončeno v roce 1799, což souviselo s výnosem Josefa II., který nakázal zrušení hřbitovů u farních kostelů a zakládání nových ústředních hřbitovů za městskými hradbami. Nejpočetnější zachycená skupina pohřbů spadá do barokního období a jsou to právě výbavy hrobů ze 17. – 18. století, které nám poskytují unikátní vhled do myšlenkového světa tehdejších lidí.

0V současné době probíhá v jičínském muzeu komplexní ošetření a odborná konzervace těchto nově nalezených historických předmětů a na povrch tak vyplouvají poznatky o barokním náboženském chování a představách pohřbených. Nálezy z pohřebních výbav lze rozdělit do dvou základních kategorií, kde tu první tvoří předměty součástí oděvu zemřelého a jeho osobní věci či šperky, ta druhá je tvořena tzv. devocionáliemi. To jsou náboženské předměty, kterým byly věřícími připisovány nadpřirozené účinky a zastupují je především různé křížky, křížové závěsky, medailony, růžence a pozůstatky svatých obrázků či modlitebních textů.

Devocionálie patřily k projevům lidové zbožnosti a v časech baroka zažily nebývalý rozmach, kdy se objevilo mnoho různých druhů, kterým byly přisuzovány různé účinky. Velice často se jednalo o odznaky a medaile z náboženských poutí ke svatým místům a také o tzv. sekundární relikvie, které se staly účinným amuletem přímým dotykem s posvátnými ostatky svatých nebo s osobními věcmi světců. Tyto drobné předměty byly nošeny při sobě na ochranu proti zlu a neštěstí, ale dopomáhaly také k zajištění věčné spásy. Vidíme tak na nich velice často prvky místních religiózních zvyklostí, které často hraničily až s čarodějnými praktikami, ale v době protireformace byly církví tolerovány.

Až bude dokončena konzervace všech dochovaných artefaktů, dostane se nám do rukou kvantitativně i kvalitativně jedinečný soubor barokních devocionálií, neboť záchranný archeologický výzkum v prostoru hřbitova u sv. Mikuláše v Nové Pace patří svým rozsahem mezi největší, které kdy byly ve východních Čechách provedeny. Po odborném vyhodnocení se tak můžeme těšit na další informace o symbolickém chování a náboženských rituálech obyvatel našeho kraje během 17. a 18. století a plánována je prezentace těchto výsledků i formou výstavy.

                                                                                                                                        Jiří Unger

Program

Výstava Bohové a hrdinové z pozdní doby bronzové na Jičínsku ve virtuálním světě

Výstava | Muzeum
Virtuální prohlídka výstavy Bohové a hrdinové...
Už se Vám stýská po právě ukončené výstavě Bohové a hrdinové z konce doby bronzové na Jičínsku? Pokud...

Barbora Bieylonovič: Cesta ticha

Výstava | Zámecká galerie
VÝSTAVA 1. 11. – 11. 12. 2022
Jičínské muzeum Vás srdečně zve na výstavu malířky Barbory Bieylonovič s názvem Cesta ticha....

Vstupné zdarma každou první středu v měsíci

Muzeum | Muzeum
VSTUPNÉ ZDARMA
Od 7. prosince až do konce roku 2023 bude ve všech muzeích, galeriích a hvězdárnách zřizovaných...

Výběrové řízení na pozici Muzejní pedagog

Muzeum | Muzeum
Výběrové řízení na pozici Muzejní pedagog
Regionální muzeum a galerie v Jičíně vypisuje výběrové řízení na pozici Muzejní pedagog (0,5...

Hurá, muzeum! 4/2022

Muzeum | Muzeum
Nové Hurá, muzeum!
Právě vyšlo podzimní číslo muzejního čtvrtletníku Hurá, muzeum! Přečíst si ho můžete zde.

Muzejní noviny – Liběšice

Muzeum | Muzeum
Nové Muzejní noviny
Právě vyšlo nové číslo Muzejních novin, tentokrát věnovaných obci Liběšice. Muzejní noviny si...

Курси Чеської мови для українців. Kurzy českého jazyka pro Ukrajince.

Muzeum | Muzeum
Курси Чеської мови для українців

Plán výstav na rok 2022

Muzeum | Muzeum
Plán výstav na rok 2022
Regionální muzeum a galerie představuje plán výstav na rok 2022.

Jaroslav Wagner, památkář a jičínský rodák

Muzeum | Muzeum
NOVÁ PUBLIKACE
Právě vyšla nová publikace jičínského muzea věnovaná významnému památkáři a jičínskému rodákovi...

Jičínsko na historických pohlednicích

Muzeum | Muzeum
PUBLIKACE
Na konci roku 2020 vydalo jičínské muzeum novou publikaci Jičínsko na historických pohlednicích ze...

Stálá expozice muzea

Muzeum | Regionální muzeum a galerie v Jičíně
úterý–neděle, 09.00–17.00
Regionální muzeum v Jičíně umožňuje ve své expozici čtyři samostatné cesty prohlídky. První obsahuje...

Obrazárna barokních mistrů

Muzeum | Regionální muzeum a galerie v Jičíně
úterý–neděle, 9.00–17.00
Obrazárna barokních mistrů nabízí, jak už název napovídá, mistrovská díla významných umělců českého baroka...

Konferenční salónek

Muzeum | Regionální muzeum a galerie v Jičíně
úterý–neděle, 9.00–17.00
Konferenční salonek je jediným autenticky dochovaným zámeckým prostorem jičínského zámku. V roce 1813, v...

Panská oratoř

Muzeum | Regionální muzeum a galerie v Jičíně
úterý–neděle, 9.00–17.00
Zámecká oratoř, která je součástí kostela sv. Jakuba, byla propojena s jičínským zámkem zděným schodištěm na...

Muzejní herna

Muzeum | Regionální muzeum a galerie v Jičíně
úterý–neděle, 9.00–17.00
Místem hry a odpočinku v jičínském muzeu je naše herna. Ta nabízí možnost sestavit si z...

Otevírací doba

Muzeum
září–říjen
út–ne 9–17
pondělí zavřeno
so a ne
polední přestávka
12–12.30

listopad–prosinec
út–ne 10–16
so a ne
polední přestávka
12–12.30

leden–únor
út–ne 9–17
pondělí zavřeno
so a ne
polední přestávka
12–12.30

březen
út–ne 9–17
pondělí zavřeno
so a ne
polední přestávka
12–12.30

duben–červen
út–ne 9–17
pondělí zavřeno
so a ne
polední přestávka
12–12.30

červenec a srpen
po–ne 10–18

Galerie

září–říjen
út–ne 9–17
pondělí zavřeno
so a ne
polední přestávka
12–12.30

listopad–prosinec
út–ne 10–16
so a ne
polední přestávka
12–12.30

leden–únor
út–ne 9–17
pondělí zavřeno
so a ne
polední přestávka
12–12.30

březen
út–ne 9–17
pondělí zavřeno
so a ne
polední přestávka
12–12.30

duben–červen
út–ne 9–17
pondělí zavřeno
so a ne
polední přestávka
12–12.30

červenec a srpen
po–ne 10–18

Vstupné

Muzeum
Rodina (2 dospělí + děti)..........150 Kč
Dospělí .................................. 80 Kč
Senioři, studenti, děti .............. 40 Kč
Děti do 6 let............................ zdarma
Hromadné vstupné................... 40 Kč/os. (-10%), průvodce zdarma
AMG, NPÚ............................. zdarma
Hromadné vstupné
pro mateřské školy...................  5 Kč, doprovod zdarma

Pro občany Ukrajiny vstupné do muzea i galerie zdarma po prokázání totožnosti.

Galerie
Rodina (2 dospělí + děti).......100 Kč
Dospělí ..................................... 45 Kč
Senioři, studenti, děti.................. 20 Kč
Děti do 6 let............................... zdarma


Kontakt

Regionální muzeum
a galerie v Jičíně
Muzeum hry

Valdštejnovo náměstí 1
506 01 Jičín
+420 493 532 204
IČO: 084549
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
www.muzeumhry.cz

 

zonerama youtube

krajicomRMaG je příspěvkovou organizací zřizovanou Královéhradeckým krajem
Copyright © 2014 Regionální muzeum a galerie v Jičíně – muzeum hry.
Všechna práva vyhrazena.