„Myslím, že člověk maluje jedno své téma, jeden svůj obraz po celý život… Moje obrazy to je můj deník, mé listy důvěrné, které zveřejňuji a snažím se jim dát všelidský, obecný význam.“ Těmito slovy zahájil roku 1978 svou výstavu Josef Jíra, od jehož narození v říjnu 2019 uplynulo 90 let.

Josef Jíra patří ke generaci umělců, kteří své první výtvarné krůčky učinili v temné době druhé světové války. Během válečných let se Josef Jíra připravoval na Odborné šperkařské škole v Turnově na oboru rytí drahokamů. Šperkařská škola byla v této době semeništěm mimořádně nadaných zjevů. Společně s Jírou se zde učil například Vladimír Komárek, Ladislav a Valerián Karouškové nebo Jiří Rada. Tito umělci posléze spoluvytvářeli poválečný výraz moderního českého umění.

Josefa Jíru už v sedmnácti letech pro mimořádný talent přijali na Akademii výtvarných umění v Praze. Studium zahájil u profesora Karla Mináře a poté přešel do ateliéru Miloslava Holého. Roky na akademii pro Jíru znamenají léta hledání vlastního výrazu, ale také zde prožívá vnitřní uměleckou krizi, ze které se dostává až závěrem padesátých let. V roce 1957 se stal členem Svazu československých výtvarných umělců a zúčastnil se kolektivní výstavy na III. Pražském salónu v Obecním domě. V roce 1958 patřil mezi šťastlivce, kteří směli odcestovat na světovou výstavu EXPO 58. V Bruselu se prvně setkává se světovou výtvarnou produkcí. Avšak oproti většině umělců se začíná děsit technické vyspělosti a pokrok je pro něj předzvěstí katastrofy. I přes zmíněný rozpor završila návštěva Bruselu Jírův umělecký vývoj.

Na konci padesátých let stál Jíra u zrodu výtvarné skupiny M57 (Makarská), ve které se spojili bývalí spolužáci z turnovské školy a spříznění výtvarníci, jako například Ladislav a Valerián Karouškové, Jiří Novák, Radek Plachta, Jaroslav Šerých, Jiří Rada aj. V této době také poprvé samostatně vystavoval a navštívil Petrohrad a Paříž. Na těchto cestách pro sebe objevil staré mistry, zejména Rembrandta s jeho zájmem o člověčenství. Paříž na umělce však zapůsobila i svými kavárnami a šantány. Po návratu domů se pak jeho tvorba rozštěpila na dva proudy, kdy v jednom maluje radostné akvarely a ve druhém hluboce introspektivní obrazy.

Roku 1964 uspořádal první samostatnou výstavu na Malé Skále, kde posléze zakoupil Boučkův statek. Jírův příbytek se zanedlouho stal uměleckou baštou řady výtvarníků a intelektuálů. Jíra každoročně pořádal Maloskalské kulturní léto a roku 1992 otevřel galerii, která funguje dodnes. Malíř během svého života často vystavoval, a to i v zahraničí (např. Tbilisi, Tokyo, Havana, Paříž aj.). Díky cestám si tříbil svůj umělecký cit a způsob vyjadřování. V tomto ohledu byla nejvíce přínosná cesta do Arménie a Gruzie, po které začal vytvářet koláže se dřevem a měsíčními kameny.

Vynikající kolorista Josef Jíra si během let vytvořil osobitý styl založený na expresionismu. Výrazné barevné plochy traktoval černou. Jak naznačuje úvodní citát, obrazy jsou pro Jíru listy deníku, ve kterém nešetří sebe ani svět, ve kterém žije. Stovky pláten ukazují jeho vnímání světa, vzpomínek, zážitků vědomých i nevědomých. Častým a opakujícím se ikonografickým námětem Jírových obrazů jsou i ryby, starozákonní a novozákonní příběhy, zejména Křížová cesta a Betlém, který v monumentálním měřítku několikrát vytvořil v závěru svého života.

Tvůrčího vrcholu dosáhl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V této době namaloval vynikající cykly Oči a Člověk a kůň. Do tohoto vrcholného období spadají taktéž portréty, které zpracovával po těžkém úrazu. Josef Jíra je autorem mnoha knižních grafik. Jeho nejznámějším ilustračním počinem je bezesporu doprovod Olbrachtova Goleta v údolí nebo Hrabalova Městečka u vody.
                                                                                                                                                 Jana Schlesingerová

Na konci roku 2019 byly započaty před jičínskou nemocnicí stavební úpravy a přípravy terénu pro stavbu nového vstupu a lékárny. Dle zákona o státní památkové péči bylo pracovníkům našeho muzea umožněno provést archeologický dohled při hloubení základových žlabů pro budoucí stavbu a i v nepříznivých deštivých podmínkách se nám podařilo zachytit na profilech výkopu stopy lidské aktivity. V jihozápadním rohu nemocničního areálu byla kromě sídlištních jam z období prvních zemědělců potvrzena také přítomnost žárového pohřebiště z přelomu pozdní doby bronzové a rané doby železné. V té době platil striktní pohřební ritus, kdy do mělké jámy byla vložena keramická urna, které říkáme popelnice. Ta byla naplněna popelem s drobnými nespálenými kůstkami zemřelého a překrytá další nádobou mísovitého tvaru či kamenem. Velmi často hrobový celek obsahoval přidané nádoby, ojediněle kovové milodary jako šperky. Ve výjimečně bohatých hrobech se počet nádob mohl dostat až k desítkám kusů, nicméně kontexty v Jičíně patří svou náplní k těm běžně se vyskytujícím.

První zaznamenaný žárový hrob byl částečně porušen stavbou, nicméně velkou část se nám podařilo zdokumentovat. Do hrobové jámy bylo vloženo několik kusů nádob, které se bohužel post-depozičními procesy nedochovaly v původním stavu a byly snad tlakem zeminy stlačeny do jedné vrstvy. Přesný počet nádob v tomto kontextu, nám ukáže až laboratorní zpracování, při kterém budou jednotlivé střípky zpětně slepovány do původní podoby. Další ze čtyř nalezených hrobů byl odebrán tzv. in-situ, což znamená, že do provizorní laboratoře byl převezen blok zeminy s celým hrobem a teprve poté došlo k jeho pečlivé preparaci a dokumentaci. V tomto hrobě bylo zaznamenáno devět nádob v téměř kompletním stavu. Hrob obsahoval pouze keramické milodary, z toho největší nádoba (typu okřín) s popelem zemřelého byla překryta mísovitou nádobou. Ležela na boku, což může znamenat i pozdější lidský zásah do hrobového kontextu. Zbylé dva hroby byly bohužel značně poničeny a dochovaly se nám jen fragmenty nádob.

Pohřebiště z doby popelnicových polí v areálu nemocnice zaznamenal již archeolog Jan Filip v 19. století, ten jej datoval do konce doby bronzové, tedy začátků slezskoplatěnické kultury. Je tedy možné předpokládat, že výše zmíněné hroby byly součástí téhož pohřebiště, které mohlo v minulosti čítat až stovky hrobů. Podobně datované pohřebiště lidu popelnicových polí bylo nalezeno např. v Ostroměři, Kopidlně, Pařezské Lhotě nebo Dobré Vodě. Vyhodnocení jičínského materiálu však archeology stále čeká, protože samotný archeologický výzkum v místě budoucího nového vjezdu do nemocnice ještě neskončil.
                                                                                                                         Dominika Schmidtová

Na začátku srpna roku 2019 byl pracovníky našeho muzea prováděn klasický archeologický dohled při stavbě rodinného domu v Kopidlně, Luční ulici. Protože již z dříve dohledovaných okolních parcel máme archeologické nálezy, byli majitelé pozemku předem informováni o vysoké pravděpodobnosti archeologického nálezu. Tak se opravdu stalo, při skrývce nadložních vrstev zeminy bylo odkryto přes tři desítky malých až středně velkých objektů. Co nás však upoutalo naši pozornost, byl nález téměř dvoumetrové obdélné jámy s tmavě šedou výplní a jasnými hranami. Svým tvarem a drobnými kostmi v zásypu bylo více než pravděpodobné, že se jedná o kostrový pohřeb s hlavní osou sever - jih. S majiteli pozemku byl stanoven přesný časový harmonogram výkopových prací na pět pracovních dní a naše práce na odkrývání minulosti mohla započít. Nejvíce času bylo věnováno bezchybnému vyzvednutí ostatků a pečlivé dokumentaci celého procesu. Uprostřed hrobové jámy byl ponechán kontrolní blok, zatímco horní i spodní část jámy byla drobnými archeologickými nástroji odebírána. První se podařilo zachytit lebku pohřbeného jedince, ta směřovala na jih, následovali dolní končetiny, hrudní koš a nakonec pánev pod kontrolním blokem. Při odkrývání poslední části hrobové jámy, čekalo archeology překvapení v podobně dvou bronzových náramků na zkřížených horních končetinách v oblasti pánevní kosti.
Oba náramky můžeme díky analogiím přiřadit době laténské, konkrétně kopidlenské náramky s pečetítkovými a zdobenými konci se nosili hlavně ve druhé polovině 4. století př. n. l. V průběhu celého 4. a 3. století př. n. l. jsou pro Kelty typická plochá kostrová pohřebišť. Šlo o víceméně striktně dodržovaný pohřební ritus, při kterém byli nebožtíci ve střední Evropě pohřbíváni v natažené poloze na zádech s rukami podél těla a hlavou k severu. Co je pro nás zajímavé, je, že tato základní charakteristika se výrazně odlišuje od polohy těla v Kopidlně. Pohřbená žena byla uložena do hrobové jámy s hlavou směřující k jihu a překříženými horními i spodními končetinami.

Poloha s hlavou směřující k jihu se u nás vyskytuje velmi výjimečně. Pokud se jedná o ojedinělé případy v rámci celého pohřebiště (příkladem může být hrob ve Vliněvsi či z Radovesic), je velmi pravděpodobné, že pohřbený jakýmsi způsobem vyčníval ze společnosti. Nicméně máme i doklady regionálních odlišností, kde jsou celá pohřebiště podřízena jiným pravidlům ritu. To je příklad dříve odkrytého pohřebiště v Praze-Ruzyni či vybraných pohřebišť na Moravě, kde pochovávali všechny mrtvé hlavou k jihu. Zde se však předpokládá vliv z Karpatské kotliny. Tam se pohřbívalo nejen hlavou k jihu, ale také s početnou keramickou výbavou či masitými milodary.

Další anomálií v uložení těla jsou překřížené končetiny. V některých případech se v odborné literatuře překřížení nohou vysvětluje pohřbením nebožtíka např. v rubáši, kdy k překřížení končetin došlo neintencionálně při vkládání do hrobu. Podobným případem mohou být ruce složené v klíně. Ty byly zachyceny například u běžného hrobu dospělého muže na pohřebišti v Radovesicích.

Samotné kosterní pozůstatky stále čekají na odborné antropologické posouzení, nicméně již nyní můžeme vytvořit předběžný biologický profil jedince. Celkově lze říci, že se kostra dochovala ve velmi dobrém stavu. Určit pohlaví u dospělého jedince umíme na základě charakteristických znaků lebky a pánevní kosti. Dle předběžného zhodnocení se můžeme přiklonit k verzi, že se jedná spíše o jedince ženského pohlaví. Odhad dožitého věku je možné stanovit podle obrusu zubů, osifikace vybraných kostí v těle či dalších metamorfozních změn styčných ploch na pánevní kosti. Naše keltská žena se dožila velmi mladého věku, dožitý věk spadá do rozmezí 16 až 23 let. Další informace, například o zdravotním stavu nebo původu nám řeknou až plánované analýzy a další odborníci.

Po získání veškerých možných informací z odborných analýz nás do budoucna čeká vyhodnocení tohoto důležitého nálezu v kontextu okolních sídelních a pohřebních útvarů. Již nyní je jasné, že se jedná o raritu díky odlišné poloze těla v hrobě či chudé výbavě, kdy u sebe pohřbená žena měla pouze dva bronzové náramky.
                                                                                                                       Dominika Schmidtová

Jičínské noviny ze dne 22. července 1919 píší o hrůzném nálezu těla v blízkosti Císařské chodby v Čertově rokli (směrem k Hraběnčině vyhlídce). Sběrači jahod upozornili místního revírníka pana Sedláčka na odporný zápach, který ihned okolí prozkoumal a objevil mrtvolu v již pokročilém stadiu rozkladu, která byla po pás zatažena mezi balvany a zasypána kamením. Soudní komise po prozkoumání těla uvedla, že k úmrtí došlo před 6 až 8 měsíci. Oběť byla střelena z levé strany, pravděpodobně ze shora. Jednalo se o vojáka, podle výstroje důstojníka, jemuž v době nálezu chyběla blůza. V kapse oběti se nalezla papírová koruna a zlatý kroužek.

O tři dny později se k této události vyjádřily i noviny Český severovýchod, které uvedly, že policie je pachatelům již na stopě a pokud se potvrdí předběžný výsledek pátrání, bude jičínská veřejnost překvapena.

                                                                                                                                                                     
Po této zprávě Českého severovýchodu se rozhořela u jičínských obyvatel fantazie v nebývalé míře. Podle vyjádření Jičínských novin vzniklé „fantastické kombinace“ a závěry klevetících lidí došly až tak daleko, že byla poškozena čest několika nevinných jičínských rodin, které tak byly uvrženy v podezření. Jičínské noviny v kontextu těchto událostí vyjádřily se i k obecnému problému pomluv v Jičíně: „Klepy v našem městě kolovaly vždy jako i v jiných městech naší vlasti, ale Jičín poněvadž chce vynikati nad města jiná a jest také původcem „Šibeniček“ a rozličných jiných útoků na čest svých spoluobčanů….“

Český severovýchod k tomuto případu 22. srpna 1919 dále píše, že byl přesvědčen, že bude zločin brzy odhalen, ale že policejní orgány místo horečného vyšetřování, již týden po hrůzném nálezu oběti nic nečiní. Nabádají úřady, aby oslovily všechny pronajímatele bytů, aby zaslali seznamy a podrobnosti o svých nájemnících z řad vojáků v době, kdy mohlo ke zmizení a vraždě vojáka dojít. Český severovýchod je přesvědčen, že voják nemohl zmizet z kasáren, protože „tam by to tak lehko nešlo!“.

K případu se jičínský tisk již dále nevyjadřoval. Je pravděpodobné, že záhadná vražda vojáka v Prachovských skalách zůstala neobjasněna.

                                                                                                                                                                                                                                                                                       Gabriela Brokešová