V souvislosti s rekonstrukcí někdejší tvrze č. p. 1 v Samšině probíhá na místě takřka po celý letošní rok s přestávkami záchranný archeologický výzkum pod patronací Regionálního muzea a galerie v Jičíně. Jádrem obce Samšina, která se poprvé připomíná r. 1352, je kostel sv. Václava položený v horní části nad okolní terén vyvýšené ostrožny. Tvrz zaujala místo cca 70 m jižně od kostela.

První zmínka o tvrzi se váže k Janovi či Ješkovi ze Samšiny z roku 1359–1361, v průběhu 14 a počátku 15. st. se na tvrzi vystřídalo více majitelů, poté se písemné prameny o Samšině odmlčují až do r. 1505, kdy se dozvídáme, že Hanuš ze Samšiny vypravil do války proti Šlikům vůz a čtyři pěší bojovníky. Z dalších pánů na tvrzi uveďme alespoň Abrahama Gerštorfova z Malšvic, který je se ženou Annou pohřben v samšinském kostele, nakrátko tvrz později získal i Albrecht z Valdštejna. V pohnutých letech třicetileté války, byla Samšina mezi léty 1631 až 1648 několikrát vypleněna při vpádech švédských posádek z Hrubé Skály a Grabštejna. V roce 1643 je tak tvrz a statek v Samšině „velmi zruinirovaný“ prodán Fridrichovi Karlu Hubkovi z Hennerstorfu, který se snažil tvrz opravit a samšinskému kostelu věnoval velký zvon. Později se na Samšině objevuje Jindřich Leveneur, rytíř von Grünwall, který byl císařským tajným radou, soudcem a který se vyznamenal v bitvách s Turky u Harkáně, Ostřihomi a Moháče, odkud dokonce přivedl na Samšinu tři zajaté Turky. Ještě před rytířovou smrtí přechází tvrz roku 1709 do majetku hraběte Františka Josefa Šlika z Holiče. Ten roku 1739 odevzdal faráři k obývání tvrz „na polo pobořenou“ a následujícího roku je zde zřízena fara. Při přestavbě na faru víme, že bylo sneseno zchátralé první patro a zůstala tak jen přízemní obdélníková budova, krytá valbovou střechou. Z původní tvrze tak měly být dochovány pouze tři valené klenuté sklepy a část obvodového zdiva s renesančním vstupním portálem. Fara zde fungovala do roku 1950 a poté byla až do roku 2004 využívána jako JZD.
Tolik velice v krátkosti o tom, co bylo obecně známo o vývoji samšinské tvrze. Před zahájením rekonstrukce zde tak byla k vidění jen obdélníková budova s přízemím o 8 místnostech, vstupem na půdu a vstupem do 3 sklepů situovaných pod západní polovinou budovy. Na to, že zde měla stávat velká kamenná tvrz s mnoha místnostmi, tak kromě zmíněných sklepů, kde byly druhotně použity pozdně gotické vstupní portály, nejprve nic přímo neukazovalo (viz obr. č. 1).

Díky přístupu nového majitele proběhl na začátku letošního roku nejprve stavebně-historický průzkum, který dodal další podstatné informace o možné původní podobě tvrze. Ten identifikoval, že nejstarší dochované části přízemí pocházejí s největší pravděpodobností z poslední čtvrtiny 16. století. Dendrochronologický průzkum pak ukázal na data 1575–1597 u dubových trámů do dnešního podkroví, které byly ale pravděpodobně druhotně použity ze starší fáze tvrze. Důležité informace byly získány z farní knihy, která byla sepsaná po finální stavební úpravě tvrze na faru v roce 1827 a která uvádí podstatné informace o nedochovaných částech tvrze. Dále se v knize o tvrzi ještě v průběhu 18. století hovoří jako o „starém rytířském hradu“.

Archeologický výzkum zatím přináší stále nové poznatky o možných stavebních fázích tvrze. Nejprve při odtěžování zásypů v místnostech za hlavním vchodem byly v hloubce 2,5 m identifikovány znovu objevené suterénní prostory tvrze s dochovaným vstupním portálem do východní části tvrze a sklepů v západní části, okno do jižního průčelí a topeniště na způsob černé kuchyně či krbu (viz obr. č. 2). Byla zde identifikována pochozí úroveň z horizontu 14 a 15. století, tedy z doby, která spadá do nejstarších písemných zmínek o existenci tvrze. Dále zde byla odkryta jáma s dřevěným roubením vymazaným jílem, která pravděpodobně sloužila jako chladící zařízení, prameny hovoří i o tom, že se v této místnosti vařilo pivo.

Sondy položené vně tvrze zjistily mnoho kamenných konstrukcí včetně neznámého sklepa s valenou klenbou, který byl propojen s již známými sklepy pod tvrzí, dále byly nalezeny relikty jak východního, tak i západního křídla tvrze, a i požárové horizonty, které můžeme předběžně vztáhnout k období Třicetileté války, kdy byla tvrz několikrát vypleněna (viz obr. č. 4). Největší překvapení ovšem přinesla sonda na západní straně tvrze, kde nad hranou svahu padajícího strmě k potoku Žehrovka, byly identifikovány dvě fáze valového opevnění dřevohlinité konstrukce, které dle doprovodného materiálu spadá do vrcholného 13. století. Tato fortifikační linie je tak skoro o 100 let starší, než jsou první zmínky o Samšině jako takové.

Je zřetelné, že více než 700 let historie tvrze v Samšině se do její hmoty a okolního terénu výrazně propsalo. Vidíme zde tak mnoho různých kamenných konstrukcí, o kterých z velké části nemáme žádné informace z písemných pramenů. Tvrz tedy měla podstatně dynamičtější vývoj, než jsme předpokládali. Archeologický výzkum ještě není ukončen a je evidentní, že mnoho otázek o podobě a fungování tvrze tak stále ještě čeká na vyřešení. O dalších výsledcích bude naše muzeum určitě v příštím roce dále informovat.

                                                                                                                                              Jiří Unger

V únoru letošního roku skončil záchranný archeologický výzkum na hřbitově u kostela sv. Mikuláše na Masarykově náměstí v Nové Pace, který zdokumentoval na 230 lidských pohřbů. Nejstarší písemná zmínka o kostele sv. Mikuláše pochází z r. 1357, kdy již lze odůvodněně předpokládat existenci hřbitova, a pohřbívání zemřelých zde bylo ukončeno v roce 1799, což souviselo s výnosem Josefa II., který nakázal zrušení hřbitovů u farních kostelů a zakládání nových ústředních hřbitovů za městskými hradbami. Nejpočetnější zachycená skupina pohřbů spadá do barokního období a jsou to právě výbavy hrobů ze 17. – 18. století, které nám poskytují unikátní vhled do myšlenkového světa tehdejších lidí.

V současné době probíhá v jičínském muzeu komplexní ošetření a odborná konzervace těchto nově nalezených historických předmětů a na povrch tak vyplouvají poznatky o barokním náboženském chování a představách pohřbených. Nálezy z pohřebních výbav lze rozdělit do dvou základních kategorií, kde tu první tvoří předměty součástí oděvu zemřelého a jeho osobní věci či šperky, ta druhá je tvořena tzv. devocionáliemi. To jsou náboženské předměty, kterým byly věřícími připisovány nadpřirozené účinky a zastupují je především různé křížky, křížové závěsky, medailony, růžence a pozůstatky svatých obrázků či modlitebních textů.

Devocionálie patřily k projevům lidové zbožnosti a v časech baroka zažily nebývalý rozmach, kdy se objevilo mnoho různých druhů, kterým byly přisuzovány různé účinky. Velice často se jednalo o odznaky a medaile z náboženských poutí ke svatým místům a také o tzv. sekundární relikvie, které se staly účinným amuletem přímým dotykem s posvátnými ostatky svatých nebo s osobními věcmi světců. Tyto drobné předměty byly nošeny při sobě na ochranu proti zlu a neštěstí, ale dopomáhaly také k zajištění věčné spásy. Vidíme tak na nich velice často prvky místních religiózních zvyklostí, které často hraničily až s čarodějnými praktikami, ale v době protireformace byly církví tolerovány.

Až bude dokončena konzervace všech dochovaných artefaktů, dostane se nám do rukou kvantitativně i kvalitativně jedinečný soubor barokních devocionálií, neboť záchranný archeologický výzkum v prostoru hřbitova u sv. Mikuláše v Nové Pace patří svým rozsahem mezi největší, které kdy byly ve východních Čechách provedeny. Po odborném vyhodnocení se tak můžeme těšit na další informace o symbolickém chování a náboženských rituálech obyvatel našeho kraje během 17. a 18. století a plánována je prezentace těchto výsledků i formou výstavy.

                                                                                                                                        Jiří Unger

Na jaře roku 1920 se v jednom z jarních čísel jičínského periodika Krakonoš objevil příspěvek s titulkem "Barbarství hospodářské komise v Jičíně". Pobouřený pisatel upozorňuje na nehorázné skácení krásných kaštanů v Šafaříkove ulici, jež byly její ozdobou. A nejen tyto krásné kaštany byly poraženy, zkáze neunikly ani dva nádherné akáty v ulici Pod Koštofránkem, které tvořily popředí k jednomu z nejmalebnějších pohledů na Jičín. Tyto stromy vykáceny byly bez vědomí umělecké komise městské a také bez vědomí státního konzervátora. "Ti, kdo tuto ostudu zavinili, by měli být dohnáni k odpovědnosti za toto neomluvitelné řádění z Zemského památkového úřadu i ministerstva."

Nové informace k tomuto nehoráznému vandalství, které přináší hned další číslo stejných novin, vrhají prapodivné světlo na jednání radního Krátkého, jenž nechal vykácet krásné stromy o své vlastní vůli, bez dobrozdání umělecké komise, ba dokonce proti usnesení samotné hospodářské komise, jež se při komisionálním šetření na místě vyslovila pro zachování těchto stromů. "Čím je tento pan Krátký na naší radnici, že nezavazuje ho nižádné usnesení komisionální a on nám tu po Jičíně svým bezohledným drvoštěpectvím řádí jako první běloši na pobřeží Kamerunu?" Na tento vandalismus byl upozorněn Památkový úřad, Ministerstvo školství a národní osvěty i Městská rada jičínská. Pan radní Krátký vysvětlil své jednání tak, že stromy byly vyhnilé, avšak ustanovená komise žádné nákazy na stromech nedhledala. "Ale co je krása a příroda tomuto pánovi, který dostal se na naši radnici, aby tu pro blaho obce věnoval se oboru, na který svými schopnostmi tak právě asi stačí  – drvoštěpství?!"

O pár týdnů později otiskl Krakonoš vyjádření ministerstva zaslané Městské radě v Jičíně dne 15. dubna, ve kterém ministerstvo odsuzuje ukvapené rozhodnutí stromy pokácet bez odborné porady a upozorňuje, že "vegetace v ulicích, na náměstí a na obvodě města náleží stejně jako jednotlivé budovy, domy a bloky k obrazu města a spoluurčuje jeho ráz.  Pro zachování nebo odstranění nemohou tedy býti směrodatny užitkové účely nebo sobecké cíle jednotlivých občanů, nýbrž v první řadě esthetické zřeteli, vkus a jemný cit." Hezky napsáné, avšak stromy již nestojí.

                                                                                                                                                                                      Gabriela Brokešová

Jen výjimečně se v muzeu stane, že se mezi sbírkovými přírůstky objeví předmět bez jakéhokoli určení. Dárce ho prostě zanechá anonymně třeba v poštovní schránce s přípisem – pro muzeum!
To je i případ jednoho nenápadného dívčího vějíře!

Zdánlivě obyčejný předmět ale při bližším prozkoumání zprostředkovává velký kus jičínské historie. V jejím centru stojí mladá dívka. Je jí šestnáct a zažívá krásné okamžiky velkého věnečkového plesu. Vzrušeně se ovívá dřevěným vějířkem, který má na přední straně vymalované žlutočervené růžové poupě obklopené z obou stran trsy pomněnek. Překladu z jazyka květomluvy snad ani není třeba. Jednou jí ten vějíř připomene chvíle mládí. Na jednotlivých dýhových žebrech jsou tužkou napsána jména tanečníků, kterým tento večer slíbila tanec. Jeden z nich, student Učitelského ústavu v Jičíně Jaroslav Henc, jí společně se svým jménem dokonce připsal teskné milostné verše o hvězdách a bolesti v srdci. K jejím favoritům ale nepatří. Těmi jsou dle tanečního pořádku perspektivní studenti téhož ústavu Josef Kubín, Antonín Haken a Václav Tauchman – její hlavní tanečníci a snad také spolužáci? I další tanečníci, Alois Pluhař a František Řepka, jsou totiž ze stejné třídy, která absolvovala v roce 1909. V ročníku byly jediné dvě dívky – dcera profesora Anna Petrová a plebejštější Hedvika Choutková.

Z celkem 44 abiturientů vynikl zejména Václav Tauchman (1890–1955), který se kromě učitelské profese věnoval i skladatelské a sbormistrovské činnosti (v Hořicích vedl pěvecké spolky Vesna a Ratibor), a dále František Melichar (1890–1967), pozdější 1. místopředseda Sokolské župy rakouské, ústřední ředitel školského spolku Komenský ve Vídni a současně básník píšící pod pseudonymem Oldřich Vojen.

Na oslnivém věnečkovém plesu roku 1907 ještě tito mladí lidé netuší, kam je budoucí osud zavane. Někteří padnou na bojištích první světové války, jiní stráví celý život jako venkovští učitelé nebo naopak zakotví ve významných, například starostenských, funkcích. A další se vrhnou do dynamického poválečného dění. Tak jako jedna z našich dvou adeptek na vlastnictví vějíře Hedvika Choutková. Po první světové válce ji zaujala dělnická myšlenka a boj za práva žen. V Jičíně pak působila nejen jako učitelka dívčí měšťanské školy, ale také jako aktivní členka Komunistické organisace mládeže a náčelnice Federované dělnické tělocvičné jednoty, kvůli čemuž byla na začátku dvacátých let tajně sledována Okresní politickou správou v Jičíně.

O druhé potenciální majitelce vějíře Anně Petrové víme jen to, že se stala učitelkou v Železném Brodě. Dračice a anděl. Které z nich ve skutečnosti vějíř patřil a zda vůbec? To už se nedozvíme.
Jako happy end nám musí postačit vědomí, že vějíř byl čerstvě zapsán do sbírkového fondu našeho muzea a snad se brzy najde i příležitost k jeho vystavení.

                                                                                                                                    Věra Kociánová