Asi půl kilometru východně od vsi Slatiny na Jičínsku leží zemědělský areál Slatinky. Zde v těsné blízkosti bioplynové stanice započala loni na podzim dostavba střediska živočišné výroby. Rozsáhlé staveniště postupně prozrazovalo historii této pozoruhodné lokality na mírném svahu nad říčkou Cidlinou.

K četným pracovním povinnostem jičínských muzejních archeologů tak přibyly další pozoruhodné starosti. Nejstarší mimořádně vzácné nálezy dokládají přítomnost lovců z období mladého paleolitu (starší doba kamenná), dále pohřebiště ze sklonku eneolitu (pozdní doba kamenná), sídliště z doby halštatské (starší doba železná) a doby laténské (mladší doba železná). Každá skupina těchto nálezů je mimořádně zajímavá a obsahuje pozoruhodné nálezy. Následující řádky čtenáře seznámí pouze s pozůstatky hrobů z eneolitu, které většinou připisujeme kultuře se zvoncovitými poháry.
Celkem jsme zjistili 6 kostrových hrobů. Kosterní pozůstatky byly spíše špatně zachovalé, výjimkou jsou lépe zachovalé hroby označené č. 527 a 529. První odkrytý hrob č. 513 (obr. 1) obsahoval bohatou pohřební výbavu zemřelého, ale kosti se až na několik zubů a fragmentů lebky nezachovaly. Pozůstalí vložili pohřbené ženě k nohám keramickou mísu (č. 1), přeslen (č. 5) a džbánek (č. 2), za zády měla konvici a přibližně u pasu pazourkovou srpovou čepelku. A proč si myslíme, že se jedná o ženu? Několik fragmentů zubu dokládá polohu těla zemřelé. Tělo bylo vzhledem k velikosti hrobové jámy ve skrčené poloze, orientované hlavou k jihu a nohama k severu. Lidé kultury se zvoncovitými poháry pohřbívali takto právě ženy, muže naopak. Čili: ženy na pravém boku, hlavou k jihu - nohama k severu a pohledem směřujícím k východu; muži na levém boku, hlavou k severu - nohama k jihu a pohledem směřujícím taktéž k východu. Mrtví vždy hledí k východu.
O něco lépe byly zachovány kosti v sousedním hrobě č. 514 (obr. 2). Zde byla zachovalá lebka, fragmenty kostí horních a dolních končetin. Poloha zemřelého prozrazuje, že se jednalo o muže, kterému pozůstalí vložili do hrobu mísu (č. 1) a džbánek (č. 2). Zajímavý je také fakt, že tento hrob ležel v ose, jen asi 2 m severně od předešlého hrobu č. 513.
Téměř kompletní kostra se zachovala v hrobě označeném č. 527 (obr. 3). Zde bylo tělo opět ve skrčené poloze položeno na pravý bok, hlavou k jihu. V klínu mezi stehenními kostmi a kostmi bérců byla nalezena mísa a uvnitř ještě džbánek. Dle polohy těla usuzujeme, že se jednalo o ženu. Nedaleko, opět v ose hrobu, byl zjištěn hrob č. 529 (obr. 4) s dobře zachovalou kostrou, který přisuzujeme opět ženě. Bohatou pohřební výbavu v podobě džbánečků a konvice měla pohřbená uloženou za zády.
Další hrob označený č. 596 (obr. 5) byl opět špatně zachovalý. Pozůstatky lebky, páteře a horních končetin nám dovolují určit polohu těla: skrčené na pravém boku s hlavou přibližně k jihu. Pohřební výbavu připomíná několik keramických střepů nalezených za hlavou zemřelé. Všechny výše popsané hroby ležely přibližně v jedné ose s různými rozestupy a tvořily jednu skupinu. Původně byly jistě kryty mohylami, které se v důsledku postupné eroze nedochovaly.
Další hrob označený č. 584 ležel více na západ a obsahoval pouze pozůstatky zubů a horní končetiny. Orientace zemřelého je odhadována odlišně od předešlých. Zemřelý byl vybavený kamennou sekerkou. Je možné, že hrob náleží kultuře se šňůrovou keramikou.
Mnohem více informací o tomto pozoruhodném nálezu budeme znát až po dokončení antropologického rozboru kosterních pozůstatků. Pokud to zachovalost kostí dovolí, dozvíme se více o skutečném pohlaví pohřbených jedinců, jejich věku dožiti, popřípadě jejich zdravotní stav. Další důležité informace přinese rozplavení hliněné výplně hrobů a izolování rostlinných makrozbytků a dalších nálezů. Výzkum pohřebiště kultury se zvoncovitými poháry (ca 2500 – 2300 př. Kr.) tedy stále probíhá v laboratořích. Na závěr zbývá dodat, že podobný nález byl na Jičínsku učiněn naposledy před 2. světovou válkou.   
                                                                                                                                                              Radek Novák

Jako každoročně, měli i letos účastníci akce Vítání ptačího zpěvu možnost zaslechnout hlas slavíka obecného (Luscinia megarhynchos). Zpěv tohoto druhu je přímo pojmem, se kterým se setkáváme v mnohé básni či próze. Jeho zpěv však můžeme právě touto dobou slyšet v naší přírodě poměrně běžně a na mnoha místech. Vyhovují mu zejména husté porosty v blízkosti rybníků a řek, v Jičíně se vyskytuje v okolí rybníků Hádek a Šibeňák nebo podél toku Cidliny.

Zatímco svým hlasem se slavík řadí mezi ptáky unikátní, zjevem je to pták poměrně obyčejný. Je velký jako vrabec, hnědý, s rezavě zbarveným ocasem. Nápadné jsou jeho velké oči, které nám napovídají, že je to pták aktivní i za šera či v noci. Pokud se nám podaří slavíka zahlédnout, bývá to často v poloze se svěšenými křídly a poloroztaženým ocasem.

Slavík obecný zimuje v rovníkové Africe, odkud přilétá začátkem května. Samci vyhledávají své staré okrsky a označují je zpěvem, a to ve dne i v noci. Noční zpěv je díky ztichnutí lidského ruchu i zpěvu ostatních ptáků výraznější. Hnízdo staví samička, a to na zemi, či v hustém křoví jen do 1,5 m nad zemí. Snáší 5 – 6 olivově zelených vajec, na kterých sedí cca 13 dní. Po dalších 11 – 12 dnech mláďata hnízdo opouštějí. Mladí samečkové se musí zpěvu naučit a právě v srpnu můžeme zaslechnout jejich první pokusy o zpěv. Koncem srpna či začátkem září ptáci odlétají na zimoviště. Slavík je pták hmyzožravý, hmyz loví na zemi. Koncem léta se přiživuje i na různých bobulích.

Kromě slavíka obecného se v České republice vyskytuje též slavík modráček (Luscinia svecica). Jak napovídá jeho název, poznáme ho podle modré skvrny na prsou s malou bílou skvrnkou uprostřed. Svým způsobem života se velice podobá slavíku obecnému.

Počty slavíků se v Čechách v průběhu let měnily. Je těžké říci, zda-li úbytek slavíků, trvající až do 50. let 20. století a popisovaný i v odborné literatuře, byl způsoben nadměrným lovem, či zde byly další důvody, např. ve změnách krajiny a nabídce potravy. Negativní vliv na populace slavíků měl i jejich lov v zemích jižní Evropy, přes které ptáci táhnou na zimoviště v Africe. Zde se slavík lovil a bohužel občas i dnes loví jako pochoutka. Nejvyšší početnosti dosáhli slavíci v České republice v letech 1995 – 1997, od té doby jejich stav opět mírně poklesl. Hlavním důvodem je nyní likvidace jejich přirozeného prostředí – druhově bohatých lesů s hustým podrostem křovin.

Ve sbírce RMaG v Jičíně se nachází pouze makropreparáty slavíka modráčka (viz foto). Slavík obecný je ve sbírce zastoupen pouze vajíčkem.
 

Mgr. Petra Zíková

V dubnu až červnu tohoto roku mohli pracovníci společnosti ANTOLIN Libáň zaznamenat neobvyklou aktivitu v jihovýchodní části výrobního areálu, v blízkosti vrátnice pro odbavení nákladních vozidel. Zde v úzkém pruhu mezi plotem a vyasfaltovanou plochou překladiště došlo v souvislosti s výstavbou ocelového přístřešku k podivuhodnému archeologickému nálezu. Po skrývce ca 60 cm ornice se zde vyrýsovala tmavé zbarvená místa ve světle hnědé hlíně. Většinou měla přibližně kruhový tvar nebo úzký protáhlý. Zkušený pohled archeologa brzy odhalil, že se jedná o pozůstatky sídliště z předhistorického období. Díky typicky zdobené keramice, která se nalezla v tmavé hlíně, víme bezpečně, že se jedná o památky z mladší doby kamenné – neolitu.

Jedná se o období, kdy střed Evropy obývali první zemědělci (5500 – 4200 př. Kr.). Na rozdíl od předchozího období, kdy lidé získávali potravu sběrem divoce rostoucích plodin a lovem divoké zvěře, znamená toto období doslova revoluci. Lidé zakládají trvanlivější osady v blízkosti polí, na kterých pěstují obilniny a luštěniny. Na pastvinách drží malá stáda skotu, ovcí, koz a prasat. Jejich obydlí nejsou žádnými chatrčemi nebo jednoduchými přístřešky, ale domy, které v mnohém připomínají ty současné. Stěny těchto domů jsou svislé, střecha sedlová. Sloupy a kůly, které tvoři podpůrnou konstrukci, jsou zhotoveny z tesařsky opracovaného dřeva. Rozměry těchto domů jsou úctyhodné, na délku dosahují až několik desítek metrů, na šířku 4 – 7 m. Lidé mladší doby kamenné tvořili výrobky z keramiky, převážně nádoby, ale i drobnou umělecky zpracovanou plastiku. Pracovní nástroje měli kamenné a to jak pádné (sekery, teslice), tak i určené k řezání a škrabání (štípaný pazourek do podoby čepelek).

Na našem nalezišti byly zjištěny pozůstatky dvou domů, po nichž se zachovaly sloupové a kůlové jamky. Jedná se o jamky původně vyhloubené do světle hnědé podložní hlíny, v nichž byly usazeny sloupy nebo zaraženy kůly. Po té, co tyto sloupy a kůly shořely, zetlely nebo byly vytaženy a použity jinak, jamka se zaplnila svrchní tmavou zeminou a vznikly tak barevné odlišnosti v podobě kruhů či oválů ve světlejším podloží. Jamky byly také doprovázeny žlábky, které bylo možné v některých případech spojit se základy těchto domů.

Práce archeologů spočívala v pečlivém začištění těchto nálezů, dále bylo nutné vykopat tmavou výplň jamek a dohledat v nich nálezy. Většinou jsme získaly úlomky zdobené i nezdobené keramiky a fragmenty kamenných nástrojů. Keramika je nejčastěji zdobena soustavou vpichů do tvarů krokvic. Tato keramika dala v minulosti název celé kultuře s vypíchanou keramikou (5000 – 4200 př. Kr.). V našem případě se jedná o mladší stupeň této kultury.

Pokud sloupové a kůlové jamky tvořili jasně viditelné řady, bylo zřejmé, že se jedná o půdorysy zmíněných domů. Našli jsme střední část domu orientovaného ve směru severovýchod – jihozápad a závěr druhého domu o stejné orientaci, doplněný o základový žlábek. Vzhledem k faktu, že stěny obou staveb byly velmi blízko, domníváme se, že domy neexistovali současně.

Kromě zmíněných nálezů jsme měli možnost prozkoumat rozsáhlou jámu, která byla zaplněna pravěkým odpadem. Do dnešních dob se nám zachovaly pouze opět keramické střepy nádob, opracované a neopracované kameny, ojediněle kosti. Dalšími nálezy jsou mineralizované zbytky rostlin a dřevěné uhlíky, které se zachovaly v tmavé hlíně vyplňující pravěké jámy. Tyto drobné a křehké nálezy jsou získávány v naší laboratoři, rozplavováním vzorků hlíny. Podrobnou analýzou budeme schopni částečně rekonstruovat vegetaci v této lokalitě v uvedeném období.

Archeologický výzkum byl tedy ukončen pouze ve své terénní etapě. Další, laboratorní a analytická etapa výzkumu stále probíhá. Detailní výsledky budou k dispozici až za několik měsíců.

Církevní textilie patří v kolekci textilních sbírek k těm méně početným a pro výstavní či badatelské účely téměř nepoužívaným, přesto se mezi nimi skrývají pozoruhodné předměty s bohatou historií. Příležitost představit veřejnosti alespoň část z tohoto souboru, šest kusů církevních textilií původně patřících k inventáři kostela Všech svatých pod Zebínem, bude na připravované výstavě Zebín – příběh jednoho vrchu, která bude otevřena od 12. června.

Mezi zebínským textilním souborem, pořízeným zřejmě v průběhu 18. století, vyniká bohatě zdobený ornát. Soubor patří k jedněm z nejstarších akvizic jičínských sbírek z období příprav Národopisné výstavy českoslovanské (NVČ), která se konala v roce 1895. Figuruje v Soupisu sbírkových předmětů, který je uložený ve Státním okresním archivu v Jičíně, zapůjčených pro tuto významnou výstavu, pod číslem 43 a následující. Také na jednotlivých textilních součástkách jsou připevněny originální kartičky dokládající vystavení na NVČ v roce 1895. Po ukončení NVČ byly předměty vráceny do Jičína a posléze obohatily sbírky jičínského krajinského muzea.

Od antického pláště k baroknímu ornátu

Ornát, nebo též kasule, je svrchní mešní roucho katolického kněze, které se obléká přes tzv. albu, dlouhý bílý úbor s úzkými rukávy a na spodním okraji doplněný krajkou. Církevní roucha prošla v průběhu staletí mnoha změnami, ornáty z toho nevyjímaje. Od zvonového pláště bez rukávů převzatého z antiky, který ale příliš omezoval pohyb kněze při bohoslužbě, se v průběhu pozdního středověku ustoupilo. Plášť byl na bocích rozdělený a pro usnadnění pohybu zúžený cca pod lokty, měl tedy eliptický střih s otvorem pro hlavu. Barokní období přináší další typ ornátů zkrácených po stranách až do úrovně mezi rameny a lokty kněze a podélně sahající ke kolenům. V průběhu barokního období dochází k značnému vykrojení látky v přední části ornátu v oblasti ramen a vzniká tak tvar, který je lidově nazývaný „basička“ nebo též „housličky“. Na prsou i na zádech mívají ornáty ozdobně vyznačený kříž, nebývá to ale pravidlem, u některých pozdně barokních ornátů se objevuje vpředu i vzadu pouze vyznačení svislého pásu, příčný pás kříže chybí.

Zebínský ornát představuje právě tento poslední barokní typ, s výrazně vykrojenou přední částí. Vyrobený je z bílého hrubšího lněného plátna podšitého hrubým plátnem modré barvy. Přední i zadní díl zdobí v ploše květinový ornament vyšitý hedvábnými přízemi pastelových odstínů modré, žluté, hnědé, červené a zelené barvy. Okraje a středové pásy lemuje široká zlatá porta, která si spolu s výšivkou zachovala jas a svěžest.

Uprostřed zadního dílu kasule je vyšita figura světice držící v rozpřažených rukou bílou roušku s vypodobněním Kristovy tváře korunované trním, tedy sv. Veronika. Kontury postavy lemuje stříbrný dracoun. Vzhledem k použitým materiálům je zachovalost mešního roucha, zejména pak výšivky a zlatých port, pozoruhodná a svědčí o velmi sporém využití při bohoslužbách konaných v zebínském kostele.    

Zebínský ornát a význam bílé barvy v liturgii

Důležité je také připomenout význam bílé barvy plátna použitého na zebínském ornátu, která v římskokatolické liturgii symbolizuje čistotu, nevinnost, radost, ale také světlo a je obrazem Ježíše Krista. Bílý ornát bývá užíván při všech svátcích spojených s Kristem kromě jeho umučení, svátcích Panny Marie, andělů, svatých vyznavačů, panen a vdov (pokud netrpěli mučednictvím), ale také při oslavných průvodech a radostných událostech. V této souvislosti vyvstává možnost, že byl ornát a další součástky zebínského souboru, které vykazují jednotný ráz, pořízen pro jednu ze dvou nejvýznamnějších událostí pro kostel Všech svatých, a to oslavu 100. výročí získání zázračné ikony Panny Marie Rušánské do vlastnictví jičínských jezuitů, která se konala v roce 1737. Na tuto počest byla uspořádána honosná barokní slavnost, při které byla ikona Madony Rušánské nejprve převezena do zebínského kostela, kde se konala slavnostní bohoslužba. Po jejím ukončení  byla v pompézním průvodu za zvuků zvonů a výstřelů z hmoždířů, oslavných písní a divadelních scén opět převezena do Jičína a následně do kostela sv. Ignáce v Jičíně.

Hana Macháčková