Není snad v Čechách nikdo, kdo by jeho obrázky neznal a nebyl schopen je identifikovat. Obrázky idylické krajiny dětských radovánek a her, „ladovská zima“ reprodukovaná ve stotisícových verzích na pohlednicích či krabicích s vánočním cukrovím, bubáci, hastrmani, ponocní a zvířata s lidskými vlastnostmi. Takový svět, který Josef Lada maloval, dnes neexistuje. Neexistoval ovšem ani nikdy předtím. Lada ho sám stvořil. Měl dar všední události života prožívat jako jedinečné, v chudobné realitě dětství dokázal vidět zázraky. Chalupy s doškovou střechou mu nebyly symbolem bídy a zaostalosti, ale staly se synonymem pro svět harmonie, znakem domova, životních jistot a pozitivních hodnot.

Prostředky, jichž ve svých kresbách využíval, jsou přitom zcela jednoduché – výrazná obrysová linka, barvy v základních tónech palety, neiluzívní prostor a předměty zobrazované jednoduchým znakem. Tyto výtvarné principy jsou příznačné pro tvorbu dětí, lidové obrázky na skle, ale také pro tvorbu moderních malířů prvního desetiletí dvacátého století – Pabla Picassa, Henri Matisse nebo André Deraina.

O malíři

Josef Lada se narodil 17. prosince 1887 v Hrusicích u Prahy, pocházel ze čtyř dětí a jeho otec byl švec. Chodil do hrusické školy, učení ho moc nebavilo, kromě kreslení a přírodopisu. Učil se malířem pokojů, ale tato práce byla pro něho příliš namáhavá a proto se nakonec vyučil knihařem-zlatičem. První dvě kresbičky mu uveřejnil týdeník Máj v roce 1904. Od té doby se živil jako kreslíř a karikaturista, výtvarné vzdělání neměl. Svým bystrým okem, srozumitelným výtvarným jazykem a lehkým humorem si podmanil obecenstvo-čtenářstvo a spolupracoval s mnoha různými časopisy. Brzy se uplatnil také jako ilustrátor a nakonec autor vlastních knížek. Vytvořil koncept užitečné, srozumitelné a výtvarně hodnotné knihy pro děti. Nejznámějšími hrdiny jeho knížek jsou kocour Mikeš a chytrá kmotra liška od starého dubu.

Součástí sbírky jičínského muzea je Vodník z roku 1936. Akvarel o rozměrech 59x41 cm, který byl dne 14. 11. 1950 získán od Obecní spořitelny a záložny v Jičíně, znázorňuje vodníka sedícího na vrbě. Vodník kouří dýmku, ze šosu mu kape voda. Pod hladinou rybníka jsou vidět hrnečky s dušičkami a zlověstně vyhlížející štika. Na obloze svítí měsíc v úplňku a poletují netopýři.

Oblíbená témata

Josef Lada nejvíce maloval zimu, vánoční a velikonoční výjevy či scénky ze života zvířat, které kreslil i na objednávku. Motiv hastrmana a ponocného však byl jeho privatissimem. Oba představují jakési osamělé strážce magických měsíčných nocí. Jeden lidem čas měří, druhý žije mimo jeho dimenze. Víc než přírodním živlem či pohádkovou fantazií byl pro Ladu hastrman živoucí pamětí jeho kraje, bytostí se zvykovým a domovským právem v krajině jeho dětství. Do klidných nočních scén malíř dokázal přenést tajemnou atmosféru a magické světlo měsíčných nocí, všeobjímající klid a ticho, s drobným znepokojujícím akcentem.

Je až symbolické, že poslední obraz Josefa Lady pochází z léta roku 1957 a je jím Hastrman v zimě. Je starý, unavený, velmi osamělý a zdá se, že jeho pohled i mysl jsou obráceny kamsi do hlubin časoprostoru.
Výjimečný charakter Ladovy tvorby je dán spojením mimořádného kreslířského talentu, hluboce pozitivního vztahu k realitě a vnitřní svobody a nezávislosti. Dílo Josefa Lady v sobě slučuje nadčasové práce s příležitostnými, ale přitom je jeho práce konzistentní, vychází ze stejných zdrojů, ze svého stylu, ze sebe.

Mgr. Lenka Patková

Počátkem listopadu roku 1896 nalezl chasník Hejzlar či kovář Odvárko v poloze řečené „V roklinách“ (pole v okolí silnice do Slatin) nádobu, která obsahovala množství bronzových předmětů. Archeologové označují takovýto hromadný nález artefaktů, vložených záměrně pospolu do
země, jako depot.

V nádobě bylo uloženo celkem 48 bronzových náramků a dvě sekerky. Náramky, vyskládané ve třech sloupcích na sobě, jsou čtyř typů. První druh má zploštělý oválný průřez, kdy je na hřbetu zdobený skupinami příčných rýžek. Konce náramku jsou rovně useknuté. Druhý typ je stejně jako druh předchozí ozdobený skupinkami rýžek, avšak jeho průřez je kruhový. Poslední dva druhy náramků mají na rozdíl od předešlých mírně zúžené konce. Zdobení však zůstává opět stejné. Všechny náramky mají v průměru mezi 7 – 10 centimetry. Dvě sekerky nalezené s náramky odpovídají typově artefaktům z období lužických popelnicových polí, tedy z mladší doby bronzové. První z nich, nesoucí inventární číslo 270, je dlouhá přes 17 centimetrů a jedná se přesněji o sekerku se středovými laloky. Sekerka druhá, s inventárním číslem 27,1 je dochovaná pouze v části, kde chybí její ostří. I tak dosahuje délky přes 12 centimetrů. Stejně jako u první se jedná o sekerku se středovými laloky, avšak její týl je silně vykrojený. Všechny předměty z depotu pokrývá zelená drsnější patina. Ta překrývá i některé z rýh na náramcích, takže nejsou skoro nebo vůbec patrné. Nádoba, ve které byly artefakty uložené, nese inventární číslo 269 a jedná se přesněji o dvojkónický okřín s upraveným okrajem. Celý depot byl darován J. Hejzlarem před rokem 1899 do tehdejšího krajinského musea v Jičíně. Bronzové předměty jsou dnes vystaveny v prvním sále stálé expozice.

Význam depotu

Depoty bronzových předmětů jsou fenoménem typickým pro mladší až pozdní dobu bronzovou. Jejich výskyt je známý po celé Evropě, avšak jejich četnost, skladba a charakter se v regionech i v čase liší. Otázkou je vysvětlení jejich funkce, kdy se nabízí několik možností. První z variant je uložení předmětů v době neklidu do země s tím, že si majitel depot již nevyzvedl. Dále se mohlo jednat o zdroj suroviny. V knovízské kultuře mladší doby bronzové jsou doložené depoty zlomků, které bylo možné znovu přetavit, protože bronz byl ve své době velice žádaný a někdy i špatně dostupný.

Předešlé motivy můžeme řadit mezi motivy světské, avšak je tu také důvod náboženský. Předměty se totiž mohly stát votivním darem, tedy darem bohům. Doložené máme depoty z oblastí, kde není dodnes odhalené trvalé osídlení z daného období. Soubory bronzových předmětů byly taktéž ukládány na kopcích či výšinných místech. Zde mohly být obětovány jak bohům nebeským, tak vládcům podsvětí. Objevené jsou však i předměty z toků řek jako například dvě bronzové jehlice nalezené v řece Otavě či další nálezy z Třeboňska v místech předpokládaných bažin. Význam mohly mít ovšem též výrazné přírodní útvary jako jeskyně, výrazné skály či samostatně stojící kameny. Možností, z jakého důvodu byl uložen depot v Žereticích, je tedy mnoho.

Mgr. Martina Pajerová

Turistika je cestování za účelem zábavy, která spočívá najmě v rozkoši z pobytu v přírodě, a také za účelem osvěžení tělesného a duševního (Ottův naučný slovník).

Potřebu občerstvení a ubytování v srdci Prachovských skal poznali návštěvníci již v roce 1879. Ze skal museli nejprve chodit až do hospody v Ohavči, později našli v Horním Lochově stavení, kde dostávali chléb a mléko.
Na nutnost občerstvení tak šťastně reagovali Šlikové roku 1886 postavením letní dřevěné verandové restaurace na úpatí Zelené rokle. Vedla ji paní Krýšová, která dobře vařila a čepovala zde vokšické pivo. Za války restaurace pustla a v roce 1921 byla zbořena. Zůstal jen pramen zvaný Sklípek.

Turistická chata

Nedaleko místa, kde stávala letní šlikovská dřevěná restaurace, vybudoval Klub českých turistů (KČT) Turistickou chatu. Na kamenné podezdívce byla postavena přízemní roubená stavba s restaurací, dvěma noclehárnami a šesti dvou- až třílůžkovými pokoji v podkroví. Vnitřní stěny obložené rákosem byly omítnuty. Ústředí KČT uvolnilo na stavbu částku 100 tis. korun, Ministerstvo obchodu 25 tis. korun, odbor KČT 60 tis. korun, ale celková suma nestačila na realizaci původního projektu jednopatrové budovy. Slavnostní otevření chaty proběhlo dne 18. května 1924.
Velká rekonstrukce chaty proběhla v roce 1930, počet pokojů se zvýšil na 11, dvě noclehárny měly dohromady 58 lůžek.
V letech 1927 – 28 byla, za dozoru okresního cestmistra Václava Řeháka, lesní cesta k chatě přestavěna na štěrkovanou silničku, roku 1936 získala asfaltový povrch. V roce 1938 bylo nedaleko chaty otevřeno koupaliště U Pelíška. O rok později zde bylo zřízeno parkoviště.

Hotel Skalní Město

Nejmodernějším ubytovacím zařízením v oblasti Českého ráje byl hotel Skalní Město. Ten postavil v letech 1934 – 35 Jan Košíček (1888 – 1937), první nájemce Turistické chaty, podle projektu Ing. arch. Jaroslava Stejskala. Jan Košíček se v Praze vyučil číšníkem, mj. působil také jako vrchní číšník v České Besedě v Liberci.

Průvodci skalami

Osobního provádění skalami se roku 1892 zdarma ujali dobrovolní průvodci – studenti, které zajistila Akademická čtenářská jednota, a jeden průvodce placený – p. Rosůlek. V roce 1912 pracovali ve skalách již tři placení a roku 1920 byli získáni i průvodci mluvící cizí řečí (anglicky, francouzsky, italsky, rusky, polsky, španělsky ad.).

Jana Kořínková

V letech 1924 – 25 bylo Ing. Jaroslavem Bernardem prokopáno žárové pohřebiště v Holíně. Tento rok došlo k analýze kosterních pozůstatků pocházejících z hrobu číslo X a XIV.

Pohřebiště bylo nalezené při podzimním orání na poli na jižní straně sobotecké silnice, v místech, kde odbočuje polní cesta k vesnici Březině. Hroby se nacházely v kotlovitých nevypálených jámách hlubokých 40 až maximálně 80 centimetrů. Větší množství nádob se nacházelo v mladší části pohřebiště. Rozložené byly bez určitého řádu, kdy však popelnice stála většinou na severní straně jámy. Přikryta byla vždy otočenou mísou. Hroby byly velmi chudé na další typy milodarů. Kromě keramických nádob byl v jednom hrobě nalezen bronzový koflík. V jiném se pak nacházel pazourkový hrot a část bronzové jehlice bez hlavy. Zcela chyběly předměty železné či chřestítka, která byla nalézána na pohřebišti ve Vitiněvsi ze stejné doby. Pohřebiště lze datovat do I. až II. stupně slezkoplatěnické kultury. Pro tuto kulturu je typické žárové pohřbívání, kdy tělo mrtvého bylo spáleno často společně s milodary. Zbylé kosti zemřelého a milodary byly vkládany do uren nazývaných právě jako polnice.

Hrob číslo X

Většina nálezů z výzkumu Ing. J. Bernarda přešla do sbírek tehdejšího krajinského musea v Jičíně. Z hrobů číslo X a XIV byly uloženy v muzeu dokonce samotné popelnice ještě se svými obsahy. Ty byly tento rok podrobeny antropologickému posouzení. Hrob číslo X obsahoval zlomky téměř celé lebky včetně částí nejméně 11 zubů. Obsaženy byly i další kosti. Antropolog Mgr. Pavel Kubálek podle nich určil, že hrob patřil dospělému jedinci, avšak nezjistitelného pohlaví. Součástí obsahu popelnice byly kromě lidských kostí také zvířecí, které pravděpodobně pocházely ze zvířat, která byla milodary. Z důvodu jejich spálení při nižší teplotě ležela při okraji hranice či byla přidána až během vlastní kremace těla zemřelého.

Hrob číslo XIV

Hrob XIV obsahoval na objeveném pohřebišti v Holíně nejvíce keramických nádob a je datován až do II. stupně slezkoplatěnické kultury, tedy do mladší fáze pohřebiště. Hrob obsahoval okřínovitou nádobu, terčovitou pokličku, dva koflíky a především velkou amforovitou nádobu s pupky obsahující spálené kosti. Podle nich bylo určeno, že hrob patřil dospělému jedinci, pravděpodobně ženského pohlaví. Lidské kosti byly opět promíšené s ostatky zvířecími, které byly spáleny taktéž při nižší teplotě.

Určování pohlaví u žárových hrobů je velice těžké. Ze zlomku kostí není vždy možné zjistit přesně, zda jedinec byl muž, či žena. Kosti zemřelého byly často ještě po kremaci rozbíjeny kamenem, aby se lépe vešly do popelnice. Pohlaví se určuje podle milodarů v hrobě, ale tato cesta není vždy jistá a správná.

Obsah hrobů číslo X a XIV z Holína můžete nově vidět vystavené v prvním sále stálé expozice.

Mgr. Martina Pajerová