František Filip, jičínský pekař, písmák a člen mnoha spolků, je zachycen na řadě snímků ze sbírky RMaG v Jičíně. Jedná se jak o podobizny, tak momentní snímky, především od jičínského fotografa Antonína Podlipného. Jeho výraz a tvář je na fotografiích nezaměnitelná, je zachycen poblíž mnoha památek, hrobů na jičínském hřbitově a řady dnes již neexistujících zákoutí Jičína.

Narodil se 25. 7. 1869 v Ostroměři, kde jeho rodina měla malé stavení. Jeho otec, Josef Filip, musel zadluženou chalupu prodat a roku 1879 se rodina přestěhovala do Úlibic a o dva roky později do Valdic, kde se Josef Filip stal kočím v oborském a zebínském dvoře.

František Filip (na vloženém snímku v června roku 1949) chodil nejprve na obecnou školu v Ostroměři, poté do Lužan a Valdic. Poslední dva roky svého studia na obecné škole mohl studovat jen v zimních měsících, protože byl na žádost správce dvora osvobozen od školní výuky, aby mohl pracovat na dvoře za 15 krejcarů denní mzdy. Na studia bohužel nebylo prostředků, a tak jeho učitel marně upozorňoval na Františkovo nadání a doporučoval jeho otci jičínský učitelský ústav.

Sotva František Filip školu vychodil, otec mu zemřel. Na jaře 1884 odešel do Jilemnice, aby se zde u svého strýce učil pekařem. Do Jilemnice šel se svou babičkou pěšky. Řádně se vyučil svému řemeslu a od jara 1888 do konce roku 1889 vandroval podle tehdejšího zvyku po Čechách a Moravě. Již tehdy si všímal významných památek, hrál divadlo, chodil do zpěvu, navštěvoval politické schůze apod.

Začátkem února 1899 se František Filip oženil s Marií Lžičařovou ze Sopotnice u Potštýna a za několik dní, 18. 2., převzal v Jičíně na Novém Městě v domě čp. 145 pekařství po Václavu Reifovi st. Ještě téhož roku se mu podařilo najmout lepší místnost pro své pekařství v domě čp. 172 na Novém Městě. Tento dům v roce 1904 dokonce zakoupil za 6 250 K. Vedle pekárny zde zavedl i malý obchod se smíšeným zbožím.

V roce 1921 ovdověl a po roce se opět oženil, tentokrát s Annou Bradáčovou ze Starého Místa. Z každého manželství se mu narodila jedna dcera. V roce 1933 pro svůj pokročilý věk a lékařský zákaz těžké práce odevzdal 1. října domek a pekařství své dceři Boženě, provdané za pekaře Václava Kráma. František Filip zemřel 31. srpna 1958 v úctyhodném věku 89 let.

Všechen svůj volný čas věnoval František Filip veřejné práci. Po příchodu do Jičína se stával postupně členem řady místních spolků: Občanské čtenářské besedy na Novém Městě (1904), Tělocvičné jednoty Sokol (1905), Muzejního spolku (1908), spolku Lidumil (1920) a Řemeslnické besedy (1927).

Již od mládí se s velkým zájmem věnoval ochotnickému divadlu. Poprvé vystoupil na jevištní prkna již v Jilemnici, pak v Uherském Hradišti a Chocni. V roce 1907 byl zvolen do výboru Občanské besedy na Novém Městě v Jičíně a založil její dramatický odbor. Účastnil se i založení Spolku divadelních ochotníků J. K. Tyl v Jičíně.

V roce 1921 se v Jičíně ustavila organizace Živnostensko – obchodnické strany středostavovské. František Filip byl od počátků až do roku 1938 členem výkonného výboru a také členem obecní samosprávy.

V roce 1923 byl František Filip jednomyslně zvolen členem letopisecké komise. V periodiku Hlas našeho venkova zaznělo: „Kronikář se mění, pan Filip zůstává…jako strážný duch kroniky." Je autorem téměř 200 článků, vzpomínek a zpracování různých etap jičínské historie. Dodnes knihovna muzea uchovává některé jeho rukopisy, obvykle nevelkého rozsahu, a také ručně psanou „Kroniku společenstva pekařů politického okresu jičínského se sídlem v Jičíně", založenou v roce 1928. Jeho charakteristický rukopis najdeme i na mnoha archivních fotografiích, které by bez jeho pečlivých poznámek z velké části ztratily svou vypovídací schopnost.

Mgr. Hana Fajstauerová

V roce 1947 daroval prof. Josef Haken do jičínského muzea jednu část zrnotěrky, která byla objevena podle zápisu v kartě Pod Šikmou věží v Prachovských skalách. Nález dostal inventární číslo 721. Bohužel bližší informace o způsobu nalezení nejsou na kartě uvedeny.

Nález je nyní k vidění v prvním sále stálé expozice muzea. Určitým vodítkem k informacím o zrnotěrce je právě osoba profesora Josefa Hakena. Tento rodák z Horního Lochova působil jako archeolog – amatér na Rakovnicku a Kutnohorsku, kde vykonával profesi gymnaziálního učitele, ale především v rodných Prachovských skalách. Zde nalezl hned několik lokalit datovaných od neolitu po dobu hradištní. Své objevy publikoval ve Sborníku musejního spolku v Jičíně. První článek vyšel pod názvem „Lid polí popelnicových v Prachovských skalách" v roce 1941. Bylo plánované pokračovaní článku, které z důvodu okupace již nevyšlo. Taktéž jeho souborná práce z roku 1956 zůstala pouze v podobě rukopisu.

Objev zrnotěrek

V roce 1923 Josef Haken objevil v poloze ve Fortně mezi stezkou k Vítkově vyhlídce (= Šikmé věži) a Novou roklí pozůstatky žárových hrobů. V jednom z hrobů měla být nalezena dvě drtidla. Větší opotřebovanější drtidlo krylo dvě nádoby, kdy velká nádoba byla překlopená přes malou. V jejich okolí bylo nalezeno množství zlomků další nádoby, snad zásobnice či samotné popelnice na ostatky zemřelého. Vedle ní leželo druhé menší drtidlo. Nalezen byl v hrobě také asi 5 centimetrů široký bronzový náramek s příčným rýhováním. Josef Haken usuzoval podle nálezu zrnotěrek na existenci nedalekého sídliště. Zrnotěrku objevil taktéž na hřebeni Plecháče, podle čehož usuzoval, že i zde existovalo sídliště lidu popelnicových polí.

Je to ona?

Část zrnotěrky, která je uložená v jičínském muzeu, je spíše malých rozměrů. Její délka dosahuje 27 centimetrů a šířka skoro 16 centimetrů. Nabízí se zde tedy možnost ztotožnit ji s menším z drtidel nalezeným v roce 1923 taktéž pod Šikmou věží. I když je tato interpretace jakkoliv lákavá, není možná. Josef Haken ve svých článcích bohužel neuvedl rozměry nalezeného drtidla a k dispozici nemáme ani jeho ilustrační obrázek či fotografii.

Funkce zrnotěrky

Zarážející na objevené části zrnotěrky není jenom nejasný původ jejího nalezení, ale také její malé rozměry. Z tohoto důvodu nemusela být zrnotěrka využívaná k drcení obilí, ale spíše k mletí bylinek nebo dokonce masa. Mlít se na ní však mohlo také ostřivo do keramického těsta.

Mgr. Martina Pajerová

Relativně novým přírůstkem v zoologické sbírce Regionálního muzea a galerie v Jičíně je makropreparát mláděte včelojeda lesního.

Včelojed lesní  (Pernis apivorus) je dravec, který se potravou i způsobem života od ostatních zástupců tohoto řádu výrazně odlišuje. Jak již napovídá jeho český název, je hlavní potravou včelojedů hmyz. Včelojed pojídá zejména blanokřídlý hmyz, tedy vosy a čmeláky, kterým silnými drápy rozhrabává hnízda. Do včelínů se ale nedostane, včelařům tak tedy neškodí. Požírá nejen dospělé jedince, ale i larvy. Proti bodání je velmi imunní, podle některých odborníků požírá vosy i s žihadly.  Kromě zmíněného hmyzu se včelojed živí i drobnými obratlovci (žáby, ještěrky, hraboši) a rostlinnou stravou – bobulemi. Tento typ potravy ale zapříčiňuje nutnost každoročního tahu včelojedů do teplých krajin, a to až do rovníkové Afriky.

Včelojedi si staví velká hnízda v korunách stromů a někdy využívají i stará hnízda káňat, jestřábů a vran. Hnízdo včelojeda je velmi specifické. Jeho okraje jsou hustě obloženy čerstvými větvičkami, kotlinka je pečlivě vyložena zelenými listy. Kromě toho se jejich hnízdo dá určit i podle hromadících se vosích pláství. Na většinou dvou vejcích sedí oba rodiče, po vylíhnutí mláďat potravu přináší samec a samice mláďata krmí.

Včelojed lesní je velmi vzácný druh. Nejen, že patří mezi zvláště chráněné ptačí druhy ČR (je zařazen do kategorie silně ohrožený), ale je chráněn i mezinárodní úmluvou CITES. Z tohoto důvodu musela být pro preparaci našeho jedince udělena speciální povolení a byl odebrán pro archivaci i vzorek DNA, tak aby nemohlo dojít k záměně preparovaných jedinců.

Jedinec umístěný ve sbírkách našeho muzea pochází ze Záchranné stanice v Libštátě. Byl nalezen na zemi zraněný 30. 7. 2009 v blízkosti Jilemnice a bohužel přes veškerou péči pracovníka stanice uhynul. Makropreparát je zajímavý dále zejména proto, že se jedná o mládě ve stadiu přepeřování z prachového peří do šatu dospělých. Preparace byla, dle vyjádření preparátora, velmi složitá a výsledný preparát je tedy unikátem.

Mgr. Petra Zíková

Jak již naznačuje název článku, pod pojmem kadlub se skrývá forma na odlévání bronzových či měděných artefaktů. Jeden takový se nachází i ve stálé expozici jičínského muzea.

Popis nálezu

Tento kadlub byl nalezen v okolí obce Žitětín před rokem 1965, kdy byl zapsán do sbírek muzea. Předmět nese inventární číslo A 705 a je vystaven v prvním sále jičínského muzea. Snad opuková forma se dochovala pouze v podobě fragmentu, který dosahuje rozměrů 60 milimetrů na délku a 50 milimetrů na šířku. I když se dochovala pouze část kadlubu, lze podle negativu na jeho povrchu určit, že forma sloužila k odlévání sekerky s ouškem. Díky tomu je možné přiřadit předmět do období popelnicových polí, tedy do mladší či pozdní doby bronzové. Kadlub byl pravděpodobně původně dvojdílný.

Druhy kadlubů

Formy na odlévání měly různé podoby. Mohly být jak dvoudílné, jako v případě jičínského nálezu, ale též jednodílné, či dokonce složené z několika částí. Vždy záleželo na předmětu, který měl být vyroben. Například bronzový srp se odléval ve formě jednodílné. Odlišoval se také materiál využitý na výrobu kadlubů.

Nejjednodušší byly ty vyrobené z písku, avšak taková forma hned po odlití zmizela a tím je archeologicky její využití nevystopovatelné. Podobně je tomu i u hliněných forem, které byly pouze na jedno použití a opět jsou pro archeology velice špatně objevitelné.

Výroba kamenných kadlubů, kdy bylo pro jejich tvorbu využíváno měkkých hornin, byla již pracnější, avšak formu bylo možné použít vícenásobně. Tento typ kadlubů se nám také nejpočetněji dochovává do dnešních dnů. Svědčí o tom i nález ze Žitětína.

Nejsložitější na výrobu byly formy kovové. Ty se odlévaly prvně na hliněný model a opět se daly použít mnohokrát. Nutné bylo ale před odléváním potřít stěny mastkem, tuhou nebo sazemi, aby se k nim horký kov nepřichytil. U všech těchto typů forem bylo nutné vždy pracovat s negativem finálního předmětu.

Lití na ztracenou formu

Zvláštním způsobem odlévání, při kterém již nebylo využíváno kadlubu, bylo lití na ztracenou formu. Při využití této techniky bylo nutné nejdříve vymodelovat předmět z vosku, přesně i s detaily, a poté ho obalit hlínou, často také pískem či hnojem. Takto vytvořená forma se pomalu ohřívala v ohni, dokud z ní vosk nevytekl ponechaným otvorem. Nahrazen byl pak tekutým kovem. Tímto způsobem se mohly vyrábět například součásti šperků.

Mgr. Martina Pajerová