samsinakPřed 95 lety, 2. ledna 1923, se v Komenského, dnešní Jičínské ulici v Sobotce, narodil vědec a galerista, RNDr. Karel Samšiňák. Jeho stejnojmenný otec v něm jistě spatřoval dědice svého skvěle prosperujícího obchodu. Jenže rod Samšiňáků stíhá strašlivá kletba – synové svým otcům přináší jen samá zklamání. Místo co by se činil za pultem krámu, Karel Samšiňák sbíral brouky, četl entomologickou literaturu a již během gymnaziálních studií publikoval odborné přírodovědné články. Otec Samšiňák se po určitou dobu snažil přitáhnout svého zdánlivě nezdárného syna k obchodu, ale brzy poznal marnost svého počínání. Stejné zklamání z dítěte později zažil dr. K. Samšiňák se svým synem Janem, autorem těchto řádků. Z toho toužil vychovat svého pokračovatele, parazitologa, jenomže syn si za celoživotní poslání vybral letectví. To už je ale jiný příběh.

Život generace Karla Samšiňáka tvrdě poznamenala válka. V roce 1939 se uzavřely české vysoké školy. Když Karel Samšiňák r. 1942 na klasickém gymnáziu v Mladé Boleslavi s výborným prospěchem odmaturoval, celé další 3 roky mu nezbylo než jen snít o vědecké kariéře. Sen se mu splnil až po osvobození roku 1945. Ihned byl přijat k řádnému studiu na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity. Silně jej tu ovlivnila velká osobnost parazitologa prof. Otty Jírovce. Pod jeho vedením se Samšiňák namísto mravenců, na něž se do té doby zaměřoval, začal věnovat roztočům. Parazitologickému oboru akarologie, tedy právě nauky o roztočích, posléze zasvětil celou svou výzkumnou kariéru, v níž se vypracoval na vědce světového jména.

Vysokoškolská studia Karel Samšiňák ukončil r. 1949. Jeho diplomová práce byla pro svou vysokou úroveň uznána za práci doktorskou a vyšla v odborném tisku. Šestadvacetiletému absolventovi však nebyly jeho úspěchy nic platné. Nedávno nastolený komunistický režim vzal v potaz podnikatelskou činnost jeho otce a hlavně emigraci Samšiňákova mladšího bratra Josefa do USA. Proto Karel Samšiňák namísto na špičková vědecká pracoviště, tehdy sídlící v Praze, putoval až do Děčína, aby tu zejména uspořádal biologické sbírky oblastního muzea. Všechno zlé bylo pro něco dobré. Karel Samšiňák se v muzeu rychle vypracoval na ředitele. Vedle přírodovědných exponátů mu tím přibyly i starosti o depozitář obrazů. Těm sice ještě nerozuměl, ale skvělého poradce si našel v řediteli nedalekého litoměřického muzea, PhDr. Otakaru Votočkovi, jenž ve svém nezkušeném kolegovi probudil celoživotní hluboký zájem o výtvarné umění.

V polovině padesátých let, po smrti Stalina a Gottwalda, se poměry v Československu mírně uvolnily. Samšiňákův vysokoškolský učitel, parazitolog prof. Jírovec, si vzpomněl na nadaného žáka a roku 1955 prosadil jeho umístění na Biologický ústav ČSAV do Prahy, odkud Samšiňák záhy přešel na vznikající Parazitologický ústav ČSAV. V něm působil až do svého odchodu do penze r. 1983.

Ani návrat na špičkové vědecké pracoviště neutlumil Samšiňákův zájem o výtvarné umění. Podařilo se mu prosadit adaptaci chodby biologického ústavu na výstavní síň. V ní pak uspořádal nespočet jedinečných výstav ve své době vesměs neznámých a začínajících, dnes vysoce ceněných autorů. Vystavoval tu například Ota Janeček, Vladimír Komárek aj.

Šťastná náhoda Karlu Samšiňákovi r. 1971 dopřála pronajmout si garsoniéru na Šolcově statku v Sobotce, dříve patřícímu jeho rodičům. V jinak prázdném a zanedbaném domě se Karel Samšiňák rozhodl vytvořit výstavní síň. Přes mimořádnou nepřízeň státních institucí se mu to r. 1974 podařilo. Od té doby až do svého skonu r. 2008 pak pořádal výstavy „ve svém“ a dlouho nevyužitý Šolcův statek přeměnil ve vskutku prestižní výstavní prostor. Samšiňákem založená galerie v Sobotce funguje doposud, čímž stále připomíná jedinečné dílo svého zakladatele.
                                                                                                                                             Jan Samšiňák

ze skolnich lavic 04Jičínské muzeum připravilo na letošní rok netradiční nabídku programů pro školy. S ohledem na 100. výročí vzniku republiky vytvořilo program s názvem Ze školních lavic – příběhy první republiky. Děti základních škol od 1. do 9. tříd tak měly možnost zažít vyučovací hodinu, která se odehrává na konci října 1918. V dobově vytvořené školní třídě byly umístěny staré školní lavice, do kterých žáci usedali. Každý z nich měl k dispozici písanku, násadku s perkem, inkoust a především ukázky z dobových slabikářů (zapůjčené Muzeem Komenského v Přerově, p.o. ). Paní učitelka (v podání paní Květoslavy Mazáčkové) měla za úkol nejenom vyučovat, ale především představit dětem výraznou změnu, která se udála v říjnu 1918. Vyměnila obrazy s představiteli země, vysvětlila, proč se měnily prapory a především popsala změny v myšlení a cítění obyvatel. Žáci v hodině dále zjistili, z čeho se pekl chléb, že neexistovaly vodovody, kam se chodilo pro vodu, jak maminky získávaly potraviny a nebo že od jara do léta většina dětí neměla boty a mnoho otců a starších sourozenců se z války vůbec nevrátilo. Celé vyprávění trochu rozveselila zkouška klečení na hrachu, sezení v oslí lavici nebo psaní perem bez gumy, které dělá kaňky do kopií prvorepublikových písanek.ze skolnich lavic 01 
           
Nabídka tohoto edukačního programu vyvolala okamžitý zájem tříd a během prvních dní, kdy byla avizována školám, byla kompletně obsazena. Programu se zúčastnilo celkem 27 tříd základních škol. Jednotliví pedagogové velmi  kvitovali názorný způsob vyučování a také to, že si kromě modrých prstů žáci odnesli domů i mnoho nových zážitků.

ze skolnich lavic 03Kromě tohoto programu připravuje jičínské muzeum ještě několik dalších akcí s tématikou roku 1918 jako například uspořádání výstavy, která bude k vidění od října 2018 a také vydání publikace, která se bude věnovat „osmičkovým“ výročím.

ze skolnich lavic 02

Povinnosti muzejního archeologa přivedou na nejrůznější staveniště v nejrůznějších lokalitách. Hluk stavební techniky, prach a silná doprava v bezprostřední blízkosti archeologických sond střídá klidné prostředí při okraji vesnice s čarokrásným výhledem do krajiny a osvěžujícím vánkem. Posledně popsané prostředí zakusili pracovníci archeologického oddělení jičínského muzea na jaře letošního roku při západním okraji Vitiněvsi. Výkopy pro základové pásy vznikajícího rodinného domu protnuly dva sídlištní zahloubené objekty pravěkého stáří a nemotorné rameno bagru vystřídaly motyčky a špachtle našich terénních specialistů. Naštěstí pro stavebníka nedošlo k omezení stavební činnosti a ani ke zvýšení nákladů; v případě staveb rodinných domů jdou totiž veškeré náklady za archeologické výzkumy na vrub muzea.

vitineves archeologie
První zjištěný zahloubený objekt je pozůstatkem po sídlišti z mladší doby kamenné – neolitu. Nálezy získané z výplně objektu patří do mladšího stupně kultury s vypíchanou keramikou (4800–4500 př. Kr.). Kromě typických keramických zlomků nádob zdobených vpichy jsme nelezli kamenné štípané nástroje, zlomky kamenných broušených nástrojů, hrudky mazanice a zlomky zvířecích kostí. Objekt byl překryt vrstvou obsahující další výlučně pravěké nálezy; ta se nápadně liší od současné ornice, respektive vykazuje podobné vlastnosti jako výplň neolitického objektu. Teprve na tuto vrstvu nasedá ornice, která obsahuje kromě pravěkých předmětů i mladší středověké, novověké a i ty zcela současné.

Druhý zahloubený objekt obsahoval nálezy z mladší doby bronzové. Opět se jedná o typické sídlištní nálezy zahrnující zlomky keramických nádob, hrudky mazanice, zlomky zvířecích kostí, uhlíky a žárem deformovanou keramiku. Dle některých charakteristických znaků na keramice lze dovodit, že nálezy patří lužické kultuře (cca 1300–1000 př. Kr.). Zahloubený objekt má tvar komolého kužele, tj. úzké hrdlo a stěny rozšiřující se směrem k plochému dnu. Jedná se o tzv. zásobní jámu nebo obilnici určenou ke skladování obilnin.

Stěny obilnic bývaly omazané jílem nebo vystlané slámou a samozřejmě s hrdlem pečlivě utěsněným a chráněným před srážkovou vodou. Uskladněné zrno v takovém hermetickém prostředí přemění kyslík na oxid uhličitý, který vytvoří účinnou ochrannou atmosféru bránící plesnivění a nežádoucímu klíčení. Zároveň odradí parazity a dokonce hlodavce, kteří by si se zásobou zrna poradili dřív než případní zloději. Zajímavý je fakt, že klíčivost zrna u takto skladovaného obilí je velice dobrá i po uplynutí více než roku.

V případě naší vitiněveské jámy se nepodařilo prokázat jakoukoli úpravu stěn, a to ať výmazem, výpalem nebo vystýlkou. Mohla sloužit ke skladování jiných potravin, a proto uzavřeme, že její původní funkce byla skladovací; naposledy posloužila k uložení sídlištního dopadu.

Stručně popsaný nález není první archeologickou památkou zjištěnou ve Vitiněvsi. Neolitické nálezy v podobě broušených kamenných nástrojů známe z několika lokalit v rámci katastrálního území. Dokonce jde i o hromadné nálezy, tzv. depoty. Sídlištní nálezy kultury s vypíchanou keramikou známe ze zemědělského areálu v jihovýchodní části vsi. Sídliště pokračuje východním směrem, o čemž svědčí nálezy získané povrchovými sběry z ornice. Nově zjištěná lokalita je od zmíněného zemědělského areálu vzdálena minimálně 400 m. Další nálezy z uvedeného období známe také z polohy zvané „Vyšovatka“. Pozdní dobu kamennou - eneolit zastupuje nález kamenného sekeromlatu na zahradě u domu č. p. 4. Stalo se tak kolem roku 1965 při budování pařeniště. Mezi významnější nálezy patří objev pohřebiště kultury slezskoplatěnické s 17 žárovými hroby nalezenými na Malé Straně v letech 1924–1925 (výzkum Ing. J. Bernarda).
                                                                                                                                             Radek Novák

V srpnu minulého roku začal záchranný archeologický výzkum, který se poté stal terčem nelichotivých poznámek řady lidí a trnem v oku mnohých řidičů, kteří Kopidlnem projížděli. Archeologický výzkum byl vyvolán zahájením opravy silnice, spojující Poděbrady a Jičín a dílčích částí projektu revitalizace náměstí, které byly podmíněny právě rekonstrukcí komunikace I/32 (výstavba dešťové stoky, přeložky stávajícího vodovodu a chráničky pro kabelové napětí). Navzdory tomu, že se muselo jednat o dlouhou dobu připravovanou stavbu, jsme se o těchto záměrech dozvěděli až „za pět minut dvanáct.“

V Kopidlně bylo už od začátku stavebních prací jasné, že pod dlažbou náměstí jsou skryti důležití svědkové minulosti. Tmavé výplně původních zahloubených částí obydlí a hospodářských objektů prozradily, že někdejší Kopidlno vypadalo úplně jinak. Výzkumem, který probíhal od poloviny srpna až do začátku prosince minulého roku, se podařilo odkrýt a zdokumentovat několik suterénů vrcholně středověkých domů, s nimi související zahloubené hospodářské objekty, dále štět, novověkou haťovou cestu a dřevěné vodovodní potrubí. Nejstarší prozkoumané situace datujeme do doby železné. Jednalo se  pozůstatky hospodářských objektů. Zahloubené objekty datujeme podle artefaktů nalezených v jejich výplních. Musíme tak brát v úvahu jejich způsob zániku a tedy to, zda byly objekty zaplněny jednorázově či se zaplňovaly postupně a mohly se do nich dostat artefakty pokrývající delší časový interval. Prozkoumané suterény domů tedy můžeme spojovat s domy, které v prostoru náměstí stávaly od 2. poloviny 13. či přelomu 13. a 14. století až do 15. století. Předpokládáme, že stavby zanikly v souvislosti s požárem, protože ve výplních objektů jsme se setkávali s dooranžova propálenými vrstvami, které interpretujeme jako destrukce spálených vrchních částí domů. Neméně zajímavým zjištěním jsou nálezy zlomků raně středověké keramiky, zdobené několikanásobnými vlnicemi, které však nemůžeme dávat do souvislosti s konkrétními archeologickými objekty (domy, jámami, apod.). Nacházíme je pouze ve vrstvách skrytých pod dlažbou náměstí. Dle množství této keramiky ale můžeme konstatovat, že středověcí lidé sídlili v Kopidlně již od střední doby hradištní (9. stol. – 1. polovina 10. stol.).

V případě Kopidlna se tak setkáváme s příkladem zajímavé změny struktury středověkého osídlení a dozvídáme se mnohé o proměnách kopidlenského urbanismu. Prozkoumané části domů můžeme klást do souvislosti se vsí Kopidlno, kterou máme písemnými prameny doloženou k roku 1322, kde je zmiňován „Petr (?) de Kopidlna“. Kopidlno bylo ještě roku 1406 vsí, ale již roku 1451 je v pramenech uváděno jako městečko, kterému byly roku 1514 a později uděleny další výsady. V roce 1514 například udělil městečku Vladislav II. Jagellonský na žádost Zikmunda z Kopidlna dva výroční trhy a přeložil týdenní trh z pátku na středu. Zikmund z Kopidlna dále mohl týden před a po výročním trhu vybírat clo na opravu cest vedoucích do městečka. Budeme-li hledat odpověď na otázku, kdy a v souvislosti s jakou událostí došlo k zániku prozkoumaných domů, nemůžeme prozatím nalézt jednoznačnou odpověď. Jako pravděpodobná se však jeví možnost, že k vyměření náměstí došlo  při vysazení na městečko v první polovině 15. století, kdy byla zřejmě vybudována i nová vodní tvrz v místě dnešního zámku. V písemných pramenech se také dočítáme o přepadu tvrze Pražany, který vyvolal požár. Zdá se však, že domy skryté pod dnešním náměstím postihla nějaká událost vedoucí k jejich zániku již dříve.

Nyní čeká jičínské archeology dlouhá laboratorní práce, při  které se budou snažit nalezené artefakty a situace lépe časově zařadit a také lépe interpretovat. Zároveň již v březnu započnou další stavební práce, které zajisté vyvolají další nutnost záchranného archeologického výzkumu. Projíždějící řidiči a obyvatelé Kopidlna tedy budou muset být trpěliví. Archeologové musí mizející prameny prozkoumat a zdokumentovat a poté se pokusit vyjasnit výše nastíněný příběh vsi Kopidlno, která se proměnila až do podoby takového města, jaké známe dnes.

                                                                                                                                                         Kateřina Opicová

Osud vodárenské věže po zřízení vodovodu ze Studeňan v roce1908 směřoval ke svému konci. Určitou alternativou, vzdálenou od původního účelu, bylo využití věže jako transformátoru elektrovodné sítě.

První zpráva o vodovodu a s tím samozřejmě i o věži pochází z roku 1502, kdy Mikuláš st. Trčka z Lípy přislíbil jičínským měšťanům, že i nadále bez jakýchkoliv poplatků mohou vést vodu do města z jeho rybníka Knieze. Tato zpráva dosvědčuje, že tu již jakýsi vodovod existoval minimálně od konce 15. století. Do majetku obce přešel rybník Kníže v roce 1512.

Zařízení prvního a po čtyři století fungujícího vodovodu v Jičíně bylo jednoduché. Vodní kolo, hnané stále vodou z rybníka, pohánělo dva písty, které tlačily vodu nahoru do věže do veliké kádě. Z ní pak postupovala voda sama svou tíží potrubím vedeným Mariánským náměstím a Panskou ulicí na Velké náměstí, dnešní Valdštejnovo, do kašny. Veškeré zařízení bylo samozřejmě ze dřeva. Původní vodárenská věž byla vybudována ze silných trámů a celá byla pobitá šindelem. Z kamene byla vystavěna až v době Albrechta z Valdštejna, kdy bylo z knížecí komory vypůjčeno 500 zl. a materiál v hodnotě 148 zl. 40 kr. Kašna na náměstí, do níž tekla voda, byla velká dřevěná káď zhotovená z dubových fošen. Přebytečná voda z kašny byla vedena v 16. století po náměstí, dále Kotevní ulicí (dnešní Školní, vedle rohového domu čp. 7 na náměstí) na Pražské předměstí do městského pivovaru. V 17. století dovolila obec vést přebytečnou vodu do jezuitské koleje na Rynečku. Teprve roku 1832 na nátlak c. k. krajského úřadu postavila obec na místě dřevěných kádí kamenné kašny. V letech 1832–1836 byly na jičínském náměstí postaveny dvě kamenné kašny, na východní straně se sochou Amfitrité a na západní straně se sochou Neptuna. Autorem empírových plastik byl sochař Jan Sucharda. Kašny stály na stejné ose náměstí jako tehdejší městská studna. Svou funkci přestala Neptunova kašna definitivně plnit v roce 1894, kdy její potrubí poškodily silné mrazy, a poté byla zcela zrušena. Na jejím místě firma Knotek postavila vodní stojan, který zde stával do roku 1901.

Mimo vodovod z rybníka byla pravděpodobně hned při osazování dnešního náměstí zřízena uprostřed studna. V roce 1836 byla nad ní postavena tzv. Korunovační kašna, kam si lidé chodili pro vodu ještě před 1. světovou válkou. V rámci adaptace Korunovační kašny, kterou financovala Obecní spořitelna, vytvořil Ing. arch. Čeněk Musil uvnitř sloupoví meteorologickou stanici.

Hana Fajstauerová

Program

Jaroslav Šámal: Z domova i cest

Výstava | Zámecká galerie
20. 1. 2019 – 3. 3. 2019
Jičínské muzeum Vás zve na první letošní výstavu v zámecké galerii, která představí malíře...

KÁMEN – KOV – ŠPERK

Výstava | Výstavní chodba
25. 1. – 10. 3. 2019
Druhou letošní výstavu pořádá Regionální muzeum a galerie v Jičíně společně se Střední...

Hrnčířská pec s keramickou klenbou nalezená v Hořicích

Muzeum | 
Nová publikace Hrnčířská pec...
Autor: Kateřina Volfová   Na konci roku 2018 vydalo Regionální muzeum a galerie v Jičíně další...

Osmičky 20. století v dějinách Jičína

Muzeum | 
Publikace Osmičky 20. století v dějinách Jičína
Hana Fajstauerová V rámci podzimní výstavy Osmičky 20. století v dějinách Jičína vydalo Regionální...

Architekt Čeněk Musil

Muzeum | 
Publikace Architekt Čeněk Musil
Autorky: Gabriela Petrová – Eva Chodějovská Regionální muzeum a galerie v Jičíně vydalo další...

Zvony Jičínska. Proč už neslýcháme klekání

Muzeum | 
Publikace Zvony Jičínska
Regionální muzeum a galerie v Jičíně vydalo v listopadu 2017 novou publikaci o zvonech autorky...

Stálá expozice muzea

Muzeum | Regionální muzeum a galerie v Jičíně
úterý–neděle, 09.00–17.00
Regionální muzeum v Jičíně umožňuje ve své expozici čtyři samostatné cesty prohlídky. První obsahuje...

Obrazárna barokních mistrů

Muzeum | Regionální muzeum a galerie v Jičíně
úterý–neděle, 9.00–17.00
Obrazárna barokních mistrů nabízí, jak už název napovídá, mistrovská díla významných umělců českého baroka...

Konferenční salónek

Muzeum | Regionální muzeum a galerie v Jičíně
úterý–neděle, 9.00–17.00
Konferenční salonek je jediným autenticky dochovaným zámeckým prostorem jičínského zámku. V roce 1813, v...

Panská oratoř

Muzeum | Regionální muzeum a galerie v Jičíně
úterý–neděle, 9.00–17.00
Zámecká oratoř, která je součástí kostela sv. Jakuba, byla propojena s jičínským zámkem zděným schodištěm na...

Muzejní herna

Muzeum | Regionální muzeum a galerie v Jičíně
úterý–neděle, 9.00–17.00
Místem hry a odpočinku v jičínském muzeu je naše herna. Ta nabízí možnost sestavit si z...

Otevírací doba

Muzeum
září–prosinec
denně 9–17
pondělí zavřeno
so a ne
polední přestávka
12–12.30

leden–únor
denně 10–16
pondělí zavřeno
so a ne
polední přestávka
12–12.30

březen
denně 9–17
pondělí zavřeno
so a ne
polední přestávka
12–12.30

duben–červen
denně 9–17
pondělí zavřeno
so a ne
polední přestávka
12–12.30

červenec a srpen
po–ne 9–18

Galerie
září–prosinec
denně 9–17
pondělí zavřeno
so a ne
polední přestávka
12–12.30

leden–únor
denně 10–16
pondělí zavřeno
so a ne
polední přestávka
12–12.30

březen
denně 9–17
pondělí zavřeno
so a ne
polední přestávka
12–12.30

duben–červen
denně 9–17
pondělí zavřeno
so a ne
polední přestávka
12–12.30

červenec a srpen
po–ne 9–18

Vstupné

Muzeum
Rodina (2 dospělí + děti) – 130 Kč
Dospělí – 60 Kč
Senioři, studenti, děti – 40 Kč
Děti do 6 let – zdarma
AMG, NPÚ – zdarma

Hromadné vstupné – 40 Kč/os. (-10%), průvodce zdarma
Hromadné vstupné mateřské školy - 5 Kč/os., průvodce zdarma


Galerie
Rodina – 90 Kč (2 dospělí + děti)
Dospělí – 45 Kč
Senioři, studenti, děti – 20 Kč
Děti do 6 let – zdarma
AMG, NPÚ – zdarma

Kontakt

Regionální muzeum
a galerie v Jičíně
Muzeum hry

Valdštejnovo náměstí 1
506 01 Jičín
+420 493 532 204
IČO: 084549
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
www.muzeumhry.cz

 

zonerama youtube

krajRMaG je příspěvkovou organizací zřizovanou Královéhradeckým krajem
Copyright © 2014 Regionální muzeum a galerie v Jičíně – muzeum hry.
Všechna práva vyhrazena.