* 23. září 1884 Milavče u Domažlic
† 10. května 1969 Studeňany u Jičína

Malíř, grafik, ilustrátor, sochař, řezbář, spisovatel a básník

Josef Váchal byl během svého života zneuznaným a zapomenutým umělcem. Intenzivněji bylo jeho vášnivé dílo objevováno až během devadesátých let 20.století. V kontextu československého umění zastává solitérní postavení.

Josef Váchal se narodil jako nemanželské dítě, dětství a mládí prožil v jihočeském Písku. Odsud si odnesl mnoho zážitků, které formovaly jeho budoucí pohled na svět. Zde začala jeho celoživotní láska ke psům a přírodě a naopak záporný vztah k městskému prostředí. Ve škole prospíval dobře, ale gymnázium nedokončil. V roce 1898 se odstěhoval se do Prahy, kde ho otec dal do čtyřletého učení k renomovanému knihaři J. Waitzmannovi. Vlastně přes noc se stává silnou, vyhraněnou a hotovou osobností – píše básně, kreslí, maluje, hledá své vzory, ale zároveň nezapomene vše vzápětí náležitě zesměšnit.

Ač Váchal zdobností aktuální secese opovrhuje, také on její eleganci podlehne – jak napovídá titulní list první rukopisné sbírky Sbírka mazanic a básní Jana Schmída a Josefa Váchala. Váchala od jalovosti a nezajímavosti prvních textů vždy zachrání kapka jedu, ironie nebo vlastní žluči. Poznámky, které zlehčují vznešené cíle, velké myšlenky a iluze, jsou typickým znakem Váchalovy tvorby. Váchal k existenci Boha a Pekla přikládá ještě nevypočitatelný faktor nesmyslu, absurdity – něčeho nepodstatného, co ale vlastně ovládá celý svět.  Tato teze později zaujme celou řadu moderních umělců a nakonec vyústí v umělecké styly  (např. dadaismus). Ostrý kritický moment a zároveň sarkasmus je nezbytnou součástí Váchalova postoje, je mu způsobem vnímání a následně i uměleckého přehodnocení.

Na počátku století se seznamuje s fotografií a začínají se prohlubovat také jeho vztahy k teosofickému a spiritistickému hnutí v Praze, navštěvuje soukromé seance – v ateliéru Ladislava Šalouna, čte teosofické spisy. Po krátkém úniku z Prahy se rozhoduje pro uměleckou dráhu. Přivydělává si kresbou pohlednic, příležitostně váže knihy a maluje krajiny, v nichž se opakuje stále stejný motiv: tůň, močál, rybníček, malé jezírko – nebezpečná zrádná místa, past i propast – tajemství země i zlo, zrádné světélkující bažiny, nejistota, temný chaos.

V dalších letech se Váchalova tvorba rozbíhá mnoha směry – literární symbolismus, secesní stylizace, dobové estétství, naturalistické komentáře – společenská kritika a anarchismus – který ale vlastně nikdy nepřijal za svůj. Formující pro jeho výtvarný výraz je jeho vztah ke spiritismu, okultismu a esoterickým vědám – svět černé magie a mystiky je propojen s jeho tvůrčí fantasií. Vztah je to ale velice volný. Z okultismu a esoterismu si vypůjčoval jen motivy, které se mu zrovna hodily, ty podřizoval svým vlastním fantazijním vizím.  Zprostředkovaný dotyk s neznámem přetavil do úchvatných a výtvarně svébytných obrazů.

Častou postavou Váchalových kompozic je ďábel. Je Váchalových protihráčem, je to jeho osudový soupeř. Výtvarné zpodobení se postupně proměňuje – zpočátku se jedná o lidové obrázky čerta, pohádkové bytosti, postupně se ale mění, vyhraňuje, dostává modernější rysy – je spíš přízrakem, který nahání strach, ale zároveň vzbuzuje i jistou míru soucitu a přání navázat důvěrnější kontakt, pochopit ho. Váchal ďábla provokuje, rouhá se, vzývá ho, aby se zjevil, dostavil se na schůzku. Tato konfrontace má Váchalovi přinést objasnění ve věcech tajemství života a smrti, vtisknout hlubší smysl umění.

V roce 1910 stál u založení skupiny Sursum, nejvýraznější skupiny, která vyjádřila své intenzívní, v mnohém protikladné, ale také výrazně specifické vztahy k psychické orientaci umění. Sdružila osobnosti odlišných stylů pozdního symbolismu-jejími členy byl Jaroslav Horejc, František Kobliha, Jan Konůpek, Emil Pacovský i Jan Zrzavý. Josef Váchal stál poprvé a naposled v aktuálním vývojovém proudu po boku svých současníků. V pozdějších letech se ukázalo, že vývoj jeho výtvarného projevu nekopíruje linii vývoje výtvarného umění, a proto se jeho dílo dostalo do jakési outsiderské pozice. V roli solitéra české výtvarné scény zůstal vlastně dodnes.  
Váchalovo hledání postupovalo všemi směry, vytvářel knižní grafiky, volné grafické listy, malby, kresby, deníkové záznamy, prózy, ale také vyřezávané plastiky a sošky, nábytek a keramiku, později ve dvacátých letech dokonce fresky – Portmanův dům v Litomyšli je vlastně jakýsi ORBIS PICTUS Váchalova duševního života a uměleckých názorů.

I v dalších letech pokračoval v intenzivní tvorbě, napsal a vytiskl řadu knih. Cestami po Šumavě jsou inspirovány rozměrné barevné dřevoryty Šumava umírající a romantická s náměty močálů, jezírek a lesního příšeří. Rukopis je velmi subtilní až sublimní, Váchal se zaměřuje na prchavost okamžiku a vyjadřuje se v náznaku.

Po nástupu komunistického režimu se postupně dostával do kulturní i společenské izolace, jeho dílo se na veřejnosti téměř neobjevovalo. Dožíval v zapomnění (na rodinném statku družky, malířky a grafičky Anny Mackové ve Studeňanech) pod šikanou traktorové stanice místního JZD. Ani krátká změna atmosféry ve společnosti roku 1968 oběma umělcům nic nepřinesla. Nicméně on sám byl oceněn titulem zasloužilý umělec (přijal jej s chladnou lhostejností) a krátce nato zemřel 10. května 1969. Je pochován na hřbitově v Radimi.